*Olivia*

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli v té tiché hale. Jediný zvuk byl můj tlumený vzlyk do látky jeho košile. Giovani mě pevně držel a nechal mě se o něj opřít, zatímco jsem plakala.

Cítila jsem, jak mi jeho prsty bloudí v polouschlých vlasech. Ani jsem se neobtěžovala použít fén, protože jsem se příliš bála o Dahlii a o něj. Otřásla jsem se a vtiskla se mu ještě blíž do náruče, jak teplota b