*Giovani*

Zavřel jsem dveře do prázdného dětského pokoje, tlumě dvojí zvuk slz Olivie a Dahlie. Gabriele na mě zíral s tvrdýma očima, ale byl jsem příliš rozrušený na to, abych se snažil uhodnout, co si myslí.

Část mě chtěla jen mávnout rukou, aby problém vyřešil, a zhroutit se na podlahu s manželkou. Při pohledu na tu prázdnou postýlku se zdálo, že jediným řešením je křičet.

Můj syn – vzal mi méh