Zamračím se na něj. „Kdo si kurva myslíš, že jsi, Noahu?“

Zatne zuby, čelist má tak napjatou, že přísahám, že praskne. V očích mu plápolá něco násilného, něco nebezpečného. Kdyby pohledy mohly zabíjet, byla bych desetkrát mrtvá.

„Víš co?“ dodám hořce, „v tuhle chvíli bych radši, kdyby to dítě patřilo komukoli jinému než tobě.“

Ani se nehne, i když jsem od něj nic takového nečekala. Myslím, že jsem