Noah.

Stojím v podzemních garážích a už asi posté si projíždím prsty vlasy. Dole je chladno, ale to se nedá srovnat s bouří, která se mi odehrává v hrudi.

Její slova se mi neúprosně vrací v hlavě. Jsou jako dýky, které mi znovu a znovu probodávají srdce, bez přestání.

Zaťínám pěsti. Nemělo by mi to být jedno. Neměl bych dopustit, aby se mě její slova dotkla. Ale sakra, dotýkají. Každá slabika byla