„Noahu,“ řekne tiše a na židli vedle mě položí malou kytici růžových růží, o kterých už vím, že jsou její nejoblíbenější. „Jak jí je?“

„Pořád v bezvědomí.“

Přikývne a pohledem přejede k oknu, k bledé postavě nehybně ležící za sklem. „Vypadá křehce.“

„To je,“ řeknu, než se stihnu zarazit. To slovo zní z mých úst cize.

Gunner si mě dlouhou chvíli prohlíží. Pak se posadí. „Jsi tu už dva dny.“

„No a?“