Uplynuly hodiny od chvíle, co jsem vlezla do postele, a přesto se spánek odmítá byť jen přiblížit.

Blackie je stočená u mých žeber a ve snech tiše přede, zatímco já ležím s očima dokořán a zírám na stíny tančící po stropě jako němý výsměch.

Zkoušela jsem všechno. Tichou hudbu, počítání oveček, meditaci, až mě z toho úsilí rozbolela čelist.

Nic nezabírá.

Mé tělo je vyčerpané, ztěžklé onou únavou,