SIERRA.

„Adriane?“

To jméno opustí Noahovy rty jako přízrak.

Jeho jméno a ta důvěrnost v něm mi zní v hlavě ve smyčce, ozývá se znovu a znovu, bez ohledu na to, jak moc se to snažím vytěsnit.

„Noahu?“

Adrian vedle mě ztuhne, jako by spatřil ducha. Dívá se na Noaha, jako by nevěřil vlastním očím.

Ten klid, ta jeho reakce, mi po páteři vyšle mrazivý chlad.

Snažím se pochopit, co se to sakra děje, al