Nepohne se ani nepromluví. Ani na vteřinu nemrkne.

Pak se konečně, po době, která mi připadá jako celá desetiletí, nadechne a vydechne: „Co to má kurva bejt…“

„Přesně to samé mě napadlo,“ řeknu a upřeně se dívám na jedno místo na podlaze.

„Myslel jsem, že je zlá,“ pokračuje, projede si rukou vlasy a začne přecházet po místnosti. „Myslel jsem, že je toxická, ale tohle? Tohle je… tohle je chorobné.“