Katrina Morganová se probudila za známých zvuků sirén a vzdáleného ruchu hlasitého velkoměsta, který plnil přecpanou ulici pod ní. Přetočila se na probudila před budíkem.

V hlavě si prošla rozvrh dne a propočítávala, kolik času má na přípravu, než před její budovou zastaví řidič jejího šéfa, aby ji vyzvedl. Ani po třech letech záda, povzdechla si a promnula si oči, aby zahnala ospalost. Hmatala v peřině po telefonu a po minutě líného hledání ho konečně našla. Zkontrolovala čas a s úlevou zjistila, že se pro jednou skutečně práce pro Ross Corporations si stále nezvykla na to, že ji do práce vozí tímto způsobem. Bylo to však nezbytné. Vzhledem k množství práce, kterou jí šéf denně zadával, potřebovali oba, aby je někdo vozil. V takovém městě, jako je toto, pro ni nebylo praktické mít vlastní auto.

Vstala z postele, chvíli se protahovala a pak klopýtla k zatemňovacím závěsům, které zakrývaly obrovské okno na protější stěně pokoje. Roztáhla je a kochala se výhledem ze svého bytu ve třináctém patře. Bez ohledu na pracovní zátěž, kterou jí šéf nakládal, nebo na to, jak naprosto nemožné s ním bylo většinu času pracovat, byla Katrina vždy vděčná za takový výhled.

S lehkým úsměvem na tváři si pospíšila do rychlé sprchy. Jakmile skončila, ovinula si kolem těla ručník a přešla k šatní skříni, aby si vybrala oblečení. Rozhodla se pro černý kalhotový kostým s bílou košilí na knoflíčky a červené lodičky. Oblečení doplnila průsvitnými silonkovými ponožkami.

Jakmile byla oblečená, vrátila se do koupelny a nanesla přiměřené množství make-upu. Vlasy si natočila do volných vln a pak si vyčistila zuby. Ještě jednou pohlédla na svůj odraz, vyšla z koupelny a z komody popadla aktovku.

Konečně vypnula tichý režim na telefonu a ten okamžitě zazvonil. Přesně tak, jak to dělal každé ráno poslední tři roky.

„Dobré ráno, pane,“ řekla Katrina s takovou veselostí Povzdechla si a nutila se zachovat trpělivost.

„Zrovna minulý týden jsem vám koupila nový, pane,“ připomněla mu přes lehce zaťaté zuby.

„Co to s tím má, kurva, společ, jakou v sobě dokázala ve středu ráno posbírat.

„Potřebuju nový telefon,“ ozvala se strohá odpověď jejího šéfa.

Vůbec ji nepřekvapilo, že jí neoplatil zdvořilý pozdrav.ného? Potřebuju nový,“ odsekl jí netrpělivě šéf.

Polkla a stiskla si kořen nosu. Zdálo se, že má jednu ze svých nálad. Byl vždycky strohý a vždycky netrpělivý, ale čas od času si opravdu přisadil. V takových dnech jí nezbývalo nic jiného než se držet zuby nehty a zvládat jeho výkyvy nálad s co největší grácií.

„Dnes je mezi dvanáctou a třetí přestávka v jednáních, zajdu vám pro telefon tehdy,“ řekla šéfovi, zatímco zavírala a zamykala vchodové dveře. „Oscar je tady. Za chvíli jsem v kanceláři i s...“

„S mým čajem, doufám. Dohlédněte na to, aby ho tentokrát nelouhovali déle než tři minuty, Katrino,“ přerušil ji šéf ledovým a tenkým hlasem.

Ach, dnes měl opravdu náladu. Zvládne to v pohodě. Katrina už na to byla víc než zvyklá. Bylo jí ale líto každého nic netušícího stážisty, který by měl tu smůlu a zkřížil dnes jejímu šéfovi cestu.

Nebylo žádným tajemstvím, že fluktuace zaměstnanců v Ross Corporation byla v poslední době obzvláště vysoká. Jedním z hlavních důvodů byl šéf a jeho... no, jeho naprostá neschopnost vést s kýmkoli jediný milý rozhovor.

Kylan Ross byl podle všeho kretén. Opravdový parchant. Od založení své společnosti před sedmi lety vystřídal patnáct asistentek. Je pozoruhodné, že ona vydržela, navzdory jeho otevřenému nepřátelství téměř ke každému člověku.

Dělala pro něj všechno. Od čistírny přes účetnictví až po sjednávání schůzek a plánování návštěv u lékaře... Byla pro Kylana doslova záchranným lanem ve většině věcí. Přinejmenším to bylo občas ohromující. Ale zatímco Kylan většinu lidí zastrašoval, ji tolik neobtěžoval. Zatímco ostatní se uráželi, když se Kylan choval prakticky jako robot s pouhými dvěma emocemi ve svém arzenálu – naštvaný a ještě naštvanější – ona si to nikdy nebrala osobně. A Katrina se také nikdy neptala, proč je takový, jaký je. Ačkoli byla z poloviny přesvědčená, že už z lůna vyšel věčně nevrlý.

Katrina brala lidi takové, jací jsou, a Kylan nebyl jiný. Takže i když se často musela kousat do jazyka nad směšnými požadavky, kterými ji šéf denně zahrnoval, věděla také, jak s ním mluvit. Věděla, jak funguje, a věděla, kde na něj netlačit, aby se vyhnula totálnímu jadernému výbuchu. Většinou. Když měl náladu nepředvídatelnější než jindy, bylo trochu složitější odhadnout jeho další krok.

„Dohlédnu na to. Ještě něco, pane?“ zeptala se Katrina Kylana, zatímco otevírala vchodové dveře svého bytového domu. Rychle našla Oscara přesně tam, kde vždycky stával. To elegantní černé SUV, kterým jezdil, nešlo přehlédnout. Vyčnívalo jako pěst na oko v moři žlutých taxíků, které lemovaly ulice města.

„Ta schůzka ohledně akcií s Ryanem je dnes, nebo zítra?“ zeptal se Kylan s otráveným povzdechem.

Katrina nastoupila na zadní sedadlo vozu s tichým poděkováním Oscarovi a pak oddálila telefon od ucha a okamžitě ho přepnula na hlasitý odposlech. Otevřela kalendář, aby se podívala na rozvrh.

„Je dnes ve čtyři hodiny,“ řekla Kylanovi a zapínala si bezpečnostní pás, zatímco Oscar dělal totéž na předním sedadle. Vyjel do provozu a zamířil směrem ke kavárně, kam chodila každé ráno. Bylo to jediné místo, které na Kylanově seznamu podniků ještě zbylo a kde mu nevařili čaj „úplně špatně“. Nebyla si jistá, co bude dělat, kdyby – a vlastně nevyhnutelně až – i tento obchod prohlásil za nehodný.

„Do prdele. Už mám těch týdenních porad plné zuby,“ slyšela Kylana brblat z reproduktoru telefonu.

Jelikož nemohl vidět, že to dělá, dopřála si Katrina to potěšení a obrátila oči v sloup. „Pane, víte, že akcie v posledních měsících prudce klesají. Musíme vymyslet postup, jak situaci napravit. Tisk je...“

„Tisk? Rozesmějte mě, Katrino. Víte, že je mi u prdele, co si o mně myslí tisk,“ vyštěkl na ni Kylan.

Katrina potlačila povzdech. „To chápu. Ale i když vám je jedno, co si o vás myslí oni, neznamená to, že průměrný člověk sdílí váš názor na žurnalistiku,“ připomněla šéfovi jemně.

Kylan vypustil řadu působivých nadávek a ona mlčky naslouchala. Takhle s ním v poslední době probíhaly rozhovory vždycky, od té doby, co akcie Ross Corp. začaly trvale klesat. Jakmile skončil a naplnil jí ucho svými oblíbenými vulgarismy, bez dalšího slova zavěsil.

Zamkla telefon a vložila ho do postranní kapsy aktovky. Zavřela oči, mnula si spánky a nutila se najít špetku trpělivosti, aby přežila nadcházející den.

„Měla byste si dát do kávy extra dávku espressa,“ navrhl Oscar a přátelsky se na ni podíval do zpětného zrcátka.

Katrina se zasmála bez špetky humoru. „Nemyslím si, že to dneska bude stačit, Oscare,“ přiznala a zavrtěla hlavou.

Oscar soucitně přikývl a o pár minut později zastavil u obrubníku nedaleko kavárny. Vystoupila z auta a vešla dovnitř. Objednala si to co obvykle, přičemž si odpustila espresso navíc, a pak požádala o Kylanovu objednávku.

Katrina pečlivě sledovala, jak baristka připravuje Kylanův černý čaj, a počítala, jak dlouho ho louhuje. Nevěděla, jak Kylan pozná, jestli byl čaj louhován příliš dlouho, nebo ne, ale on to poznal vždycky. A ona byla vždycky ta, kdo schytal jeho rozmrzelost, pokud byl připraven špatně. Dnes neměla náladu řešit následky, a tak baristku dál bedlivě sledovala. Katrina se ujistila, že nepřidali ani kapku cukru nebo mléka, pak zaplatila za nápoje a zamířila zpět k Oscarovi.

„Jak můžeš přežít den bez kávy, Oscare?“ zeptala se řidiče svého šéfa, ne poprvé. Oscarovi se blížila padesátka, ale byl v bezvadné kondici a stále si udržoval většinu vlasů.

Oscar se z předního sedadla zachechtal. „Gumoví medvídci,“ odpověděl jí s lišáckým úsměvem.

Překvapeně zvedla obočí. „To je vlastně fantastické,“ zasmála se a dlouze si lokla kávy. Hruď se jí naplnila teplem a okamžitě se cítila o něco víc jako člověk.