O pět minut později vůz zajížděl do obrovských podzemních garáží pod kolosální celoskleněnou budovou, která byla sídlem Ross Corp. Oscar zaparkoval vedle několika dalších standardních černých SUV a vypnul motor.

Vešla s ním dovnitř, než musel konečně odbočit do bezpečnostní kanceláře a ona k výtahu, který ji vyveze nahoru do nejvyššího patra budovy.

„Díky, Oscare,“ rozloučila se mávnutím ruky.

Oscar se na ni usmál. „Nenechte se od něj dneska moc prohánět, Katrino,“ připomněl jí.

Povzdechla si a přikývla. „To rozhodně ne.“

Ještě jednou se na něj usmála, než zamířila k výtahu a cestou zdvořile pozdravila dnešní recepční. Vůbec ji nepřekvapilo, že je to někdo, koho zase nepoznává. Fluktuace zaměstnanců koneckonců dopadala na každé oddělení.

O několik minut později Katrina vystupovala ve známém nejvyšším patře, kde sídlili různí vysoce postavení pracovníci Ross Corp. Prošla kolem Ryanovy kanceláře a uvědomila si, že telefonuje. Kývla na něj a pokračovala v cestě. V tomto patře budovy byl vždy relativní klid. Kylan to tak vyžadoval.

Jediným zvukem, který slyšela, bylo klapání jejích podpatků na leštěné laminátové podlaze. Občas ji znepokojovalo, jak bez života tato část firmy působí, ale už si na to většinou zvykla.

Došla do své kanceláře na konci chodby a chvíli se zdržela, aby si na stůl položila kávu a vedle ní aktovku. Věděla, že na ni čeká milion e-mailů, které musí projít, ale také věděla, že Kylanův čaj chladne, a to nemohla dopustit.

Vyšla z kanceláře s jeho čajem v ruce a pokračovala vedle. Neobtěžovala se klepáním, to už nedělala. Kylan věděl, že v tuhle denní dobu to bude ona. Zatlačila do těžkých dubových dveří a vstoupila dovnitř.

Kylan přecházel před oknem, telefon přitisknutý k uchu a jednu ruku v kapse dokonale ušitého tmavě modrého obleku. Přešla k židli před svým stolem a položila čaj před počítač. Opřela se v křesle, zkřížila nohy a očima sledovala Kylana při chůzi.

Neustále přecházel sem a tam. Ještě víc, když měl náladu, jakou se zdál mít dnes.

„Není moje vina, že ti zasraní paparazzi nechápou hranice. Nebudu platit za výměnu jejich podělaného foťáku,“ odsekl Kylan do telefonu.

Katrina přesně věděla, o jakém incidentu mluví. Před pár dny při odchodu z obchodní večeře rozbil další fotoaparát. Byla u toho a pravděpodobně byla jediným důvodem, proč se dostal do čekajícího auta, aniž by způsobil další rozruch. Kylanovu bezohlednost mnohokrát omlouvala s tím, že se z duše nerad nechává takto fotit, ale zdálo se, že společnost, pro kterou fotograf pracoval, nemá zájem o zdvořilosti. Upřímně řečeno se jim ani nemohla divit.

Bez ohledu na to, kolikrát se ona nebo Ryan snažili Kylanovi vysvětlit, že věci jako tisk a paparazzi budou součástí každodenního života, když je neuvěřitelně mladým generálním ředitelem multimiliardové společnosti, zdálo se, že mu to nikdy nedochází. Místo toho se rozhodl být osobně uražen nedostatkem soukromí a na ní zůstalo, aby sbírala střípky Kylanovy veřejné image pokaždé, když vyvedl nějakou scénu.

Na dveře Kylanovy kanceláře se ozvalo zaklepání a malou škvírou, kterou vytvořil, vykoukla tvář jejího nejdůvěrnějšího přítele. Katrina se přikrčila, když si všimla, že na ni Kylan vrhl nebezpečný pohled, než se vrátil k přecházení a dívání se ven.

Pochopila narážku, rychle vstala ze židle a vyprovodila osobu ven a zpět na chodbu. Potichu za sebou zavřela dveře a otočila se na svého přítele.

„Dneska má náladu, Aarone. To je ten nový prototyp?“ zeptala se a ukázala na malý přístroj v Aaronových rukou.

Aaron obrátil oči v sloup. „On má kurva náladu vždycky. Nechápu, jak ty jeho sračky snášíš. Lucy a já si myslíme...“

Přerušila ho rukou přitisknutou na jeho ústa. Katrina se musela natáhnout, aby mu dosáhla na obličej, protože byl o tolik vyšší než ona, ale zvládla to v pohodě.

„Aarone, sklapni,“ varovala ho sladce. „Nezajímá mě, co si ty nebo tvoje přítelkyně myslíte o mé práci, to víš,“ připomněla Aaronovi už po bůhvíkolikáté.

Aaron si odfrkl a jeho teplý dech jí pokryl dlaň. Vyplázl jazyk a olízl ji. Vyjekla a stáhla ruku.

„Jsi nechutný,“ zasténala a oklepala si ruku.

„Radši si umyj ruce, než tam půjdeš zpátky. Je jako zatracený detektor na všechny bakterie.“

Aaron se otřásl a hnědé vlasy mu na chvíli spadly do očí.

„To se nepleteš,“ uznala neochotně. „Ale je tohle ten nový prototyp?“ naléhala.

Aaron přikývl. „To tedy je. Říkám tomu ‚Nightfall 2.0‘,“ řekl jí hrdě.

„Měl jsi ho mít hotový už minulý týden,“ připomněla Katrina Aaronovi.

Rozpačitě se na ni usmál. „Bylo to na naprogramování trochu složitější, než já nebo Harry předpokládali,“ přiznal nervózně.

Přikývla na srozuměnou, ačkoliv ve skutečnosti neměla tušení, jak takové programování funguje. „Dobrá, podržím tě, kdyby Kylanovi ruplo v bedně,“ slíbila.

My o vlku, nebo v tomto případě prostě o šéfovi – dveře jeho kanceláře se v tu chvíli rozletěly. Vteřinu si ji měřil, než obrátil svůj zúžený pohled na Aarona.

„Marquezi, ten prototyp jste mi měl dodat minulý týden,“ řekl Kylan tiše.

Katrina si všimla, že Aaronovi zčervenaly špičky uší. „Vím, pane. Harry a já se omlouváme. Bylo těžké to naprogramování vyladit přesně tak, jak bylo třeba. Ale nakonec jsme to zvládli. Nepochybuji o tom, že starosta tento model zavede do policejního sboru bez problémů,“ řekl Aaron Kylanovi a snažil se znít sebejistě.

Pozorovala šéfa, zatímco mu v hlavě šrotovala kolečka. Jeho strohé šedé oči byly nečitelné, jako obvykle. Jeho ostré rysy v tu chvíli nevypadaly ani příliš rozzlobeně, ani laskavě. Černé vlasy ofiny mu hrozily spadnout do očí a jeho normálně plné rty byly stažené do tenké linky.

„No dobrá. Spusťte ještě jedno kolo diagnostiky a kompletní zprávy mi pošlete do večera,“ řekl stroze.

Aaronova ramena klesla o několik centimetrů sjevnou úlevou. „Rozhodně,“ vydechl. Na chvíli se podíval na Katrinu. „Zajdeme dnes večer na skleničku?“ zeptal se.

Usmála se na něj. „Dnes večer máme pozdní pracovní večeři. Ale v pátek jsem celá tvoje,“ slíbila.

Obrátil oči v sloup, ale neodvážil se udělat žádnou kousavou poznámku přímo před Kylanem. „Tak zatím,“ řekl, otočil se a zamířil zpátky k výtahu.

„Jestli jste skončila se socializací,“ prohodil Kylan bez emocí a gestem ji vyzval, aby vstoupila do jeho kanceláře.

Katrina spolkla odseknutí a místo toho vešla dovnitř ke své obvyklé židli před jeho stolem. Kylan se posadil do svého nadměrně velkého černého koženého kancelářského křesla za stolem. V duchu si ne poprvé poznamenala, jak malý v takovém křesle vypadá. Ale i když v tom obrovském kancelářském křesle vypadal drobně, jeho panovačná přítomnost vyžadovala nepopiratelný respekt. Byla na energii, kterou s sebou vždy nosil, zvyklá, ale občas ji to stále překvapovalo.

„Rozvrh?“ zeptal se jí Kylan ploše. Zvedl čaj ke rtům a trochu se napil. „Ujde to,“ poznamenal.

Katrina si úlevou oddechla. Nebude muset zatím hledat novou kavárnu a byla za to víc než ráda.

Odkašlala si a vzala tablet, který obvykle nechávala na Kylanově stole. „Za půl hodiny máte schůzku s Kyla&John Techno Corp. Stále chtějí, abyste se rozhodl využít jejich technologii pro nové vydání zvonkové kamery.“ Sjela v rozvrhu o něco níž. „Máme volný oběd a pak máte ve dvě hodiny konferenční hovor s Jordanem Hughesem. Je to generální ředitel Elorde Enterprises. To je ten, co se vás pořád snaží dostat na golf. Také chce, abyste použil jeho návrh na zatemňovací drony pro armádu,“ dokončila Katrina a vzhlédla, aby viděla jeho reakci.

Kylan si odfrkl. „Proč bych měl, kurva, hrát golf? To je definice bohatých chlapů, co tam postávají, promenádují se s ptákama v ruce a chlubí se svými úspěchy.“ Zamračil se do prázdna a znovu si lokl čaje.

Katrina na souhlas přikývla. Kylan byl všelijaký, ale nikdy se otevřeně nechlubil svými penězi. O jeho zázemí před Ross Corporation neměla ponětí, kromě skoupých informací v jeho firemním životopisu. Měla však silný dojem, že Kylan s největší pravděpodobností nepochází z bohatých poměrů. Vzduch kolem něj rozhodně nekřičel „staré peníze“.

„Potřebuju, abyste kontaktovala Isabel. Pravděpodobně budu potřebovat právníka, aby vyřešil ty poslední sračky s paparazzi,“ informoval ji Kylan.

Sledovala, jak si zoufale stiskl kořen nosu, a všimla si tmavých kruhů pod jeho očima.

„Nebral jste léky na spaní?“ zeptala se ho Katrina, zatímco si zapisovala připomínku, aby zavolala Kylanově právničce. Věděla, že advokátka o ní nebude chtít slyšet tak brzy znovu, ale Kylanova nálada byla v poslední době něco extra.

Kylan po ní střelil pohledem. „Na mou nespavost to vůbec nezabírá,“ řekl přísně.

Katrina si povzdechla. „Bral jste je déle než noc nebo dvě?“ zeptala se se zvednutým obočím.

Kylanův pohled se zostřil a ona měla svou odpověď.

„Nebude to fungovat, pokud nebudete důsledný, pane,“ připomněla mu.

Otráveně mlaskl jazykem. „Slezte mi, kurva, ze zad,“ zavrčel.

Katrina pokrčila rameny. „Jak myslíte,“ pohlédla znovu do rozvrhu ve svých rukou. „Kromě toho nás čeká schůzka o akciích s Ryanem a pak večeře s Charliem. Potřebujete mě u toho?“ zeptala se Kylana zvědavě.

Kylan si povzdechlu a přikývl. „Ten starý páprda vás má rád a lépe se s ním jedná, když nejsem středem konverzace jenom já,“ vysvětlil.

Sáhl do kapsy a posunul k ní svůj telefon. Pohlédla na něj a všimla si silně prasklého displeje.

„Co se stalo tentokrát?“ zeptala se ho a snažila se neznít příliš otráveně. Kylan spotřeboval spoustu telefonů, obzvláště v poslední době.

„Zasraný Litter,“ odpověděl Kylan stroze.

Katrina tentokrát nebránila protočení očí. „Myslela jsem, že jsme vám s Ryanem říkali, abyste tam přestal chodit. Nemáte se zapojovat do diskuzí s trolly, pane,“ pokárala ho.

Kylan na ni vrhl zlý pohled. „Jděte do háje. Jsou nesnesitelní,“ zamumlal hořce.

Lehce se zasmála. „Skoro vždycky jsou to děti, pane,“ připomněla mu. „Prostě se nudí a vy jste každopádně slavný. Lidé často zapomínají, že za tou veřejnou image, kterou vysíláte do světa, jste jen člověk. Ve vašem případě se to za zavřenými dveřmi asi moc neliší, ale to oni nevědí jistě,“ vysvětlila s pokrčením ramen.

„Pokud chce někdo poukazovat na mou výšku nebo nějaké podobné zbytečné sračky, je mi to jedno. Ale vteřinu, kdy někdo začne tvrdit, že mám se svými drony postranní úmysly, to nesnesu,“ řekl jí Kylan se sklopenýma očima a temným tónem.

Katrina soucitně přikývla. „Chápu to. Ale reagovat tak, jak reagujete, je přesně to, co chtějí,“ řekla mu upřímně.

Kylan obrátil oči v sloup. „Jděte do prdele, dokud vás nebudu potřebovat, Katrino,“ řekl a mávl rukou směrem ke dveřím.

Ne tak rychle vstala ze židle a bez dalšího slova odešla.

Kylan o svých osobních pocitech nerad mluvil a ona ho k tomu nikdy nenutila. Byla si jistá, že to byl jeden z mnoha důvodů, proč v Ross Corp. vydržela tak dlouho.