Kharys sprintovala lesem oslnivou rychlostí, její postava byla rozmazaná, jak se proplétala mezi stromy a přeskakovala padlé klády.

Kharys si nebyla jistá, jak dlouho už utíká od chvíle, kdy uprchla z panství Alfy Xandrose, den? Nebo možná víc.

Kharys se nepokoušela vrátit zpět směrem k Rudému půlměsíčnímu společenství, nebyli schopni ji ochránit před Alfou Xandrosem... nikdo nebyl.

Kharys věděla, že se teď bude muset spolehnout sama na sebe, vše, co potřebovala udělat, bylo dostat se dostatečně daleko, aby mohla kontaktovat Posvátný lykanský řád. Za boží milosti, to byla jediná naděje.

Kharys se vydala cestou směřující na jih přes neobsazené země a měla v úmyslu pokračovat na jih, protože to byl jediný způsob, jak nemusela projít přes území jiného společenství.

Vlčí měniči byli svou povahou extrémně teritoriální, vstup na obsazené území bylo to poslední, co Kharys v tuto chvíli chtěla.

Kharys se neobtěžovala brát na sebe vlčí podobu, její rychlost v lidské podobě byla vybroušena k dokonalosti, nebyla o nic menší než její vlčí podoba.

Kromě toho byla její vlčí podoba velká a její stříbrná srst byla snadno vidět, její lidská podoba by jí umožnila pohybovat se nenápadněji.

Zatím Kharys na své cestě přes neobsazené země nenarazila na žádné překážky a chápala proč.

Krvavé vytí společenství bylo dobře známé svou bezohledností, tuláci se neodvažovali přiblížit kamkoli blízko jeho hranicím, a dokonce i neobsazené země v těsné blízkosti.

Tolik se Alfa Xandros Dragen bál nejen tuláků, ale i Alfů každého jiného společenství.

Proto Kharys bezpochyby věděla, že nemůže hledat útěchu u žádného společenství, nikdo by se neodvážil postavit Alfovi Xandrosovi a Kharys se ani nemohla přinutit, aby je vinila.

Kharys se zatmělo v uších, když zaslechla zvuk praskajících větviček kousek za sebou a Kharys se zastavila, její pohled se zúžil do zamračeného výrazu.

"Tuláci..." zamumlala Kharys s nechutí.

Na druhou stranu Kharys hádala, že skutečnost, že narazila na tuláky, je vlastně dobré znamení, znamenalo to, že se dostala dostatečně daleko od území Krvavého vytí.

Ze svých smyslů mohla Kharys říct, že jsou dva a už vycítili Kharys přítomnost a pomalu se k ní blížili.

Museli Kharys sledovat z dálky a skutečnost, že je v lidské podobě a že je žena, pravděpodobně podnítila jejich odvahu.

Kharys se mírně ušklíbla, už je to skoro týden, co protáhla svaly, a začínala se cítit podrážděně.

Teď, když se před ní tito dva tuláci objevili, jak mohla Kharys odolat žízni po krvi, která se v ní probudila?

Ačkoli Kharys věděla, že je nerozumné zdržovat svůj čas byť jen na okamžik, hádala, že pokud to ukončí dostatečně rychle, aniž by to protahovala, pak bude vše v pořádku.

Kromě toho, protože ji tuláci spatřili, nenechali by ji tak snadno odejít, a i kdyby se Kharys rozhodla pokračovat v útěku, jen by ji dál sledovali.

Kharys stála klidně, s rukama zkříženýma za zády, zatímco čekala na své hosty, a netrvalo dlouho, než se první z nich vynořil z úkrytu stromů.

Kharys se zatmělo v nose, když ji zasáhl hrozný zápach ve chvíli, kdy se vynořil ten prašivý divoch.

Stačil jen jeden pohled na jeho korálkovité červené oči, které se leskly divokostí a krvežíznivostí, a jeho hrozný vzhled, kterému chybělo několik skvrn srsti, stejně jako jeho čelisti otevřené a jazyk visící ven, jak lapal po dechu hladem,

Kharys už viděla, že tohle je ten druh tuláka, kterého nejvíc nenávidí, Neodčinitelní.

Zcela ztracení v šílenství a divokosti, pro tento druh neexistovala žádná naděje na spásu a udělit jim smrt byla ve skutečnosti milost.

Kharys vlčí já vystoupilo na povrch a její drápy se prodloužily, když sledovala tuláka, který ji pomalu obcházel, jeho červené oči se zlověstně leskly vzrušením.

Ve své netrpělivosti ani neobešel celý kruh, než se vrhl zezadu na Kharys.

Kharys se zatmělo v uších, svět kolem ní se zpomalil, když se jí rozzářily oči a uvítala známou žízeň po krvi, která byla charakteristická pro Zabijáka.

Kharys se bleskově otočila, setkala se s tulákem ve vzduchu a její lesklé ostré drápy přejely přes jeho nechráněné hrdlo.

Tulák spadl na zem, neschopný vydat žádný zvuk, škubal se, jak vykrvácel, než se uklidnil.

Koutkem oka Kharys zachytila záblesk a uhnula z cesty právě včas, aby druhý tulák proletěl kolem ní.

Kharys vystřelila rukou, aby popadla velkého vlka za ocas, nesouc jeho váhu, jako by to nic nebylo, a mrštila jím přes les.

Tulák silou narazil do stromu a Kharys se za ním vrhla, dorazila před něj právě ve chvíli, kdy se postavil na nohy.

Opět se Kharys drápy natáhly k hrdlu a mrknutím oka ležel před ní mrtvý i druhý tulák.

Kharys zatáhla drápy, když se otočila, aby odešla, jen aby se setkala tváří v tvář s dýmějícím Alfou Xandrosem, s Dexterem stojícím po jeho boku.

Kharys ohromeně zamrkala, ani nezaznamenala jejich pohyb, a tak se divila, jak ji tak rychle dohnali.

"Kterou část 'nezkoušej mě' jsi nepochopila, Stříbrná?" zeptal se Alfa Xandros chladným, ledovým tónem.

Kharys věděla, že je konec, nebyla soupeřem pro Alfu Xandrose, ale to neznamenalo, že se vzdá bez boje.

Kharys zuřivě zavrčela, její drápy se opět prodloužily, když se vrhla na Alfu Xandrose.

"Zůstaň stát, Stříbrná!" nařídil Alfa Xandros, když se bleskově uhnul z cesty, ale Kharys to nechtěla, vrhla se znovu, její pohled zářil úmyslem zabít.

Alfa Xandros vydal divoké zavrčení, když jeho vlčí já vystoupilo na povrch, a než mohla Kharys odskočit, velká ohnivá koule vystřelila přímo na ni.

Kharys zvedla ruce, aby si zakryla obličej, věděla, že se nemůže včas dostat z cesty, a ostrá, palčivá bolest jí projela, když ji plameny pohltily.

Kharys se zhroutila na kolena a zatínala zuby proti bolesti, když se k ní Alfa Xandros přiblížil.

Luskal prsty, aby uhasil oheň, v očích měl provinilý výraz, jako by neměl v úmyslu, aby se to stalo, ale Kharys věděla, že to udělal.

Kharys se zadívala na své ruce, které byly červené a syrové, ošklivě popálené Alfou Xandrosovými plameny, a zvedla nenávistný pohled zpět k němu, když se s námahou postavila zpět na své vratké nohy.

Její činy ukázaly Kharys úmysl, nikdy se nevzdá Alfovi Xandrosovi, ani kdyby byla spálena na popel.

"Jsi zraněná... vraťme se domů, Kharys," řekl Alfa Xandros a poprvé použil její skutečné jméno místo Stříbrná.

Jakkoli se Kharys chtěla bránit, bolest pulzující jejími popálenými rukama byla ohromující, a tak jen kývla a přijala svůj osud.

Kharys se nebránila, když ji Alfa Xandros zvedl do náruče a začal se vracet zpět na své území.

"Proč mi musíš utíkat, Kharys? Čekal jsem, až tě najdu, tak dlouho, nemůžeš mi věřit? Věřit poutu, které sdílíme?" promluvil Alfa Xandros po dlouhé chvíli ticha, když se zastavil a sklonil se, opřel Kharys o strom.

Kharys se na něj překvapeně zadívala, jeho ruka se natáhla k její tváři a Kharys se nebránila, když stáhl její masku, aby poprvé odhalil jeho pohledu pravý vzhled jeho družky.

Alfa Xandros prudce vdechl, když jeho prsty obkreslovaly její jizvy, v očích měl bolestný pohled, než Kharys znovu zvedl do náruče.

"Už nikdy ti nikdo neublíží... nech mě být tvým štítem, Kharys, nech mě být tím, kdo tě chrání a bojuje za tebe... doufám, že mi můžeš splnit toto přání, Kharys Clave," zamumlal Alfa Xandros tichým tónem.

Kharys byla Alfovými Xandrosovými slovy zaskočena, její srdce se mírně chvělo, ale jakkoli si přála, aby jim mohla věřit... prostě nemohla.

"Všechno, co jsi udělal, je, že jsi mi ublížil... i teď jsi mi ublížil, a přesto hledáš mou důvěru? Žádáš ode mě příliš... Xandrosi Dragene," pomyslela si Kharys, když jí bolest zatemnila mysl a omdlela.