„Co jsi to právě řekla?“ pronesl Liam, ale já ho ignorovala a vstala z postele. On mě však chytil za ruku a stáhl mě zpátky.

„Slíbila jsi, že mě nikdy neopustíš, Claro,“ zamumlal.

„Ty jsi to slíbil taky, ale už jsi mě opustil. Už ti na mně ani nezáleží,“ pronesla jsem, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Jeho výraz změkl a objal mě pažemi.

„Miluji tě, Claro. Věci jsou prostě velmi složité, ale já... slibuji, vynahradím ti to, ale ty mě neopustíš, to nedovolím,“ zamumlal a já si povzdechla.

„V téhle místnosti už ani nespíš, tak proč bych tu měla být já?“ zeptala jsem se tiše a on si povzdechl.

„Omlouvám se, já...“ Vtom Veronica náhle vykřikla a já si všimla, jak se Liamovo tělo napnulo. S povzdechem jsem se od něj odtáhla.

„Můžeš jít za ní,“ zamumlala jsem a křečovitě se na něj usmála. Vtiskl mi polibek na tvář a vyběhl ven.

Stála jsem tam chvíli a pak si povzdechla. Bylo zřejmé, že jen stojím v cestě jejich štěstí, a jakkoliv bych ráda zůstala v Liamově životě, nemyslela jsem si, že to bude možné.

Liam se tu noc nevrátil, ani tu další. Kdybych na něj nenarazila na chodbě pár minut před odchodem na slavnost, možná bych ho ten den neviděla vůbec.

On i Veronica byli oblečeni v zelené, díky čemuž vypadali jako skvělý pár. Veronice to po jeho boku skutečně slušelo, asi proto z nich Bohyně měsíce udělala druhy.

„Neřekl jsi jí, že jdu s tebou?“ zeptala se Veronica a otočila se, aby vzhlédla k Liamovi.

Měla jsem na sobě velmi třpytivé červené šaty s hodně vysokým rozparkem a výstřih v těchto šatech odhaloval můj dekolt. Obvykle bych si nevzala něco tak odhalujícího, ale podle toho, jak měl Liam pusu dokořán, bych řekla, že teta Amelie udělala dobře, když mi ty šaty pořídila.

„Kam si v tomhle myslíš, že jdeš?“ zeptal se Liam, když se vymanil od Veronicy a přišel ke mně.

„Na tu slavnost?“ odpověděla jsem a on zavrčel.

„Víš, kolik nezadaných vlků tam bude? Nemůžeš jít takhle oblečená. Převlékni se do něčeho méně odhalujícího,“ zamumlal a já se zamračila.

„Bude mít na sobě, co bude chtít. Ty šaty jsem jí dala já a je to můj doprovod, takže v tom nevidím problém. Jdeme, Claro,“ pronesla Amelia, chytila mě za ruku a odvedla mě pryč, než mohl Liam cokoliv namítnout.

„Dnes večer vypadáš nesmírně krásně, Claro. Teď Liam ví, o co přichází,“ pronesla a já se na ni usmála.

Byl to dobrý pocit vidět Liama žárlit, ale koneckonců už nebyl můj a byl čas se s tím smířit.

O pár minut později naše auto zastavilo na parkovišti, které bylo plné luxusních vozů. Parkovala tu auta, jaká jsem nikdy předtím neviděla, a reportéři se snažili prodrat dovnitř, ale stráže je tlačily zpět.

Teta Amelia vystoupila jako první a já ji následovala. Usmála jsem se na strážce, který mi pomohl ven, a pak jsem došla k tetě Amelii.

„Půjdeme dovnitř?“ pronesla a já přikývla. Vešly jsme do budovy a já byla okamžitě ohromena rozdílnými mocnými aurami, které vyzařovaly z různých lidí.

Všimla jsem si některých Alfů z minula, ale mnoho z nich byly nové tváře.

Najednou jsem se začala cítit nesvá, když se na nás stočily zraky, zatímco jsme procházely davem vlčích mužů. Ano, byly tu i Luny a ženy, ale nebylo jich tolik v porovnání s muži.

„Jsi příliš krásná, nemohou z tebe spustit oči,“ zašeptala Amelia tak, abych to slyšela jen já, ale byla jsem si jistá, že to slyšeli skoro všichni.

Vtom mě najednou někdo chytil zezadu za ruku a já se otočila, abych uviděla rozzlobeného Liama, který na mě zíral.

„Jsi pro ně doslova jako čerstvé maso. Proč sis tohle oblékla?“ zeptal se a díval se na mě svrchu, jako by prožíval krizi.

„Alfo Liame, tohle si musíte poslechnout,“ zavolal na něj jiný Alfa a on si povzdechl.

„Počkej tady, řeknu Jamesovi, aby ti přinesl sako a možná nové šaty,“ zamumlal a odešel, zatímco já tam stála beze slov. Bylo to opravdu tak odhalující?

I kdyby bylo, neměl právo se takhle chovat.

„Půjdu hledat své přátele. Srovnej ji do latě,“ pronesla Amelia a kývla směrem k Veronice, která stále stála blízko mě.

Neměla jsem v úmyslu si s ní povídat, takže jsem se pokusila odejít, ale pak promluvila:

„Určitě máš pocit, že jsi vyhrála, co? Protože se k tobě Liam chová majetnicky? To ale neznamená, že tě miluje, Claro. Miluje mě a já budu jeho Lunou a jakmile tě odmítne, budu konečně přijata jako jeho pravá družka. Ne zvolená družka jako ty,“ zamumlala s tím odporným úsměvem na tváři.

„Věc se má tak, Victorie...“

„Jsem Veronica,“ procedila skrz zaťaté zuby a já se ušklíbla.

„Je mi jedno, jestli si tě Liam vybere. Jsi jeho osudová družka a já nemám v úmyslu se mezi vás plést, kvůli Liamovi a smečce. Omluvte mě,“ zamumlala jsem, a zrovna když jsem se chtěla pohnout, Veronica vykřikla a skácela se k zemi. Okamžitě začala plakat, zatímco já na ni zírala s vykulenýma očima.

„Co se to tu sakra děje?“ zeptal se Liam, když přispěchal, aby pomohl Veronice ze země.

„Jen jsem se jí snažila říct, že ji stále miluješ, ale ona se naštvala a řekla, že ti tě kradu, a pak do mě strčila. Chtěla jsem ji jen utěšit,“ pronesla Veronica a plakala své krokodýlí slzy na Liamově hrudi.

Liam se na mě se zamračením otočil, zatímco já na něj zírala s vytřeštěnýma očima.

„To jsem neudělala, ona lže...“

„Ona leží na zemi a ona lže? Ona do sebe strčila sama, tak to je?!“ Liam teď prakticky křičel a všichni se už shromáždili kolem, ale já byla jako přimrazená. Nikdy předtím na mě nekřičel.

„Chováš se divně a já naprosto chápu, že naše situace není ideální, ale ona je má družka a ty musíš znát své místo. Tohle nebudu tolerovat. Možná bych měl tenhle zmatek ukončit tím, že tě jednou provždy odmítnu jako svou zvolenou družku!“ zahřměl a já najednou cítila, jak mi žluč stoupá do hrdla.

Nesnášela jsem, když se na mě upíraly zraky veřejnosti, protože to vyvolávalo temné vzpomínky na mé dětství.

Než mohl Liam říct cokoliv dalšího, utekla jsem odtamtud tak rychle, jak jsem mohla, s rukou na ústech.

Slzy mě pálily v očích, jak jsem běžela, a dýchalo se mi čím dál hůř.

Vtom jsem narazila do něčeho tvrdého a uslyšela hluboké zavrčení. Právě tehdy mě do nosu udeřila vůně vanilky smíchané s kakaem a oči se mi rozšířily.

To nemohlo být... můj druh? Tady?

Vzhlédla jsem k muži, který stál přede mnou. Zíral na mě se stoickým výrazem ve tváři, ale nebylo pochyb. Byl to můj druh.

A přesně v tu chvíli jsem pozvracela ten zatraceně drahý oblek svého druha...