„Nemohla spát, protože se jí stýskalo po domově. Nemohl jsem ji tam jen tak nechat,“ to byl Liam druhý den ráno, když se snažil vysvětlit, proč nebyl v posteli se mnou, ale místo toho byl s ní.

„To je jedno, Liame. Je to tvá osudová družka,“ zamumlala jsem a on si povzdechl, než mě chytil za obličej a políbil mě na čelo.

„Snažím se přijít na to, jak to vyřešit, jasné? Slíbila jsi, že se mnou budeš navždy, nebo ne?“ zeptal se tiše a já se usmála a přikývla.

„Dodrž ten slib,“ zamumlal a já na odpověď přikývla, ale od té chvíle to šlo všechno jen z kopce.

Liam se mnou přestal trávit čas. Vídala jsem ho, jen když měl službu ve smečce nebo když jsme spolu večeřeli, a i tehdy mluvil s tou dívkou, kterou jsem teď znala jako Veronicu.

Technicky vzato se odstěhoval z našeho pokoje a trávil téměř veškerý čas s ní. Bylo to, jako bych sotva existovala.

Vyhnala jsem ty myšlenky z hlavy a připravila se sejít dolů na večeři. Jediný důvod, proč jsem s nimi stále směla večeřet, byl ten, že mě tam vždy chtěla Liamova teta. Kromě Liama mi byla v tomto domě nejbližší, ale začínalo to tu být příliš dusivé. Cítila jsem se nechtěná.

Zhluboka jsem se nadechla, popadla telefon a sešla dolů.

Zastavila jsem se u schodů, jakmile jsem z jídelny zaslechla smích.

„Není úžasná, matko?“ zaslechla jsem Liama pronést a jeho matka se zachichotala.

„Je rozkošná,“ odpověděla jeho matka.

„Děkuji, Luno Grace,“ pronesla Veronica.

„Ale ne, říkej mi matko, jsi přece technicky vzato má snacha.“ Už jsem to nemohla vydržet, tak jsem vešla do jídelny a jako vždy všichni okamžitě ztichli. Ale to nebylo to, co mě šokovalo nejvíc. Byla to skutečnost, že Veronica teď seděla na mém místě blízko Liama.

„Drahá, pojď si sednout ke mně.“ Otočila jsem se za hlasem a usmála se na Liamovu tetu Amelii, než jsem k ní došla a posadila se.

Všichni byli chvíli potichu, dokud nepromluvila Veronica.

„Claire, že? Slyšela jsem o tobě tolik věcí,“ pronesla tak odporně sladce, že se mi málem zvedl žaludek.

„Jsem Clara. A to je dobře, já o tobě totéž říct nemohu,“ pronesla jsem, než jsem si ukousla jídla. Viděla jsem v její tváři vztek, ale ten bleskově zmizel a nahradil ho úsměv.

„Už nemám hlad, půjdu prostě do svého pokoje,“ zamumlala Veronica, odsunula židli a vstala. Liam ji okamžitě následoval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tak něžně, že jsem si málem vypíchla oko vidličkou, kterou jsem držela v ruce, jen abych toho nemusela být svědkem. Už se ani neobtěžoval skrývat svou náklonnost k ní přede mnou.

„Ano, jsem jen unavená. Můžeš mě doprovodit do pokoje? Tedy pokud to nevadí Claře?“ zamumlala Veronica a obrátila pozornost všech na mě.

Snažila jsem se ze všech sil spolknout sousto v krku a usmála se na ni.

„To je jedno, jsi jeho družka. Omluvte mě,“ pronesla jsem, odsunula židli a okamžitě vyrazila z jídelny.

Nemohla jsem tam vydržet ani o vteřinu déle. Jakmile jsem dorazila do našeho... no, teď už mého pokoje, v žaludku se mi usadil pocit osamělosti. Nahradila mě ve všem.

Tenhle pokoj, který byl kdysi připomínkou Liamovy lásky a péče o mě, najednou působil chladně. Už tu nemůžu zůstat, musím odejít. Najdu si prozatím nějaké místo, pak si seženu práci nebo tak něco. Věděla jsem jen to, že musím odejít.

Chystala jsem se jít ke skříni sbalit si věci, když jsem uslyšela zaklepání na dveře.

„Můžu dál, drahá?“ ozval se z druhé strany Ameliin hlas a já si rychle otřela slzy.

„Ano, prosím.“ Amelia vešla do pokoje s úsměvem a zavřela za sebou dveře.

„Jak se držíš, zlato?“ zeptala se a já přikývla.

„Budu v pořádku,“ zamumlala jsem a ona si povzdechla.

„No, jestli se ptáš mě, jsi mnohem lepší než ona, a ona je falešná. Nechápu, proč jsou z ní všichni tak unešení. Každý, kdo je takhle sladký, to musí předstírat,“ pronesla Amelia se znechuceným výrazem ve tváři, což mě rozesmálo.

„Na tom nezáleží, je to jeho druhá polovička. Jsou spojeni Bohyní měsíce, to pouto nikdo nezlomí. Ani zvolená družka jako já,“ zamumlala jsem a obě jsme chvíli mlčely, dokud z kabelky nevytáhla lístek.

„Vezmi si tohle. Za dva dny se koná slavnost a bude tam každý Alfa, Beta i Gamma. Dokonce i Král Alf a jeho syn tam budou. Je to událost, jaká se stane jednou za život, a já měla jít s manželem, ale ty budeš lepší doprovod. Kdo ví, třeba ti ulovíme nějakého žhavého Alfu a ty se konečně budeš moct posunout dál od toho pitomce McLiama,“ zamumlala a já se zachichotala.

„Pitomce McLiama? Je to tvůj synovec, teto Amelie,“ odpověděla jsem a ona si odfrkla.

„To neznamená, že podporuji to, co dělá.“ Potom jsme si povídaly o dalších náhodných věcech, dokud se neunavila a neodešla.

Zírala jsem na pozvánku v ruce, pak jsem zavrtěla hlavou a strčila ji do zásuvky nočního stolku. Nehodlala jsem tam jít. Potřebovala jsem odsud co nejdříve zmizet.

Vtom vešel do pokoje Liam a usmál se na mě.

„Lásko moje, chyběla jsi mi,“ zamumlal, když kráčel ke mně a chtěl mě políbit na rty, ale já jsem odvrátila tvář.

Zamračeně na mě zíral, pak si povzdechl a posadil se na postel.

„Chci si s tebou o něčem promluvit a chci, abys k tomu přistoupila velmi rozumně, ano?“ zamumlal. Zamračila jsem se a neodpovídala, což ho přimělo k povzdechu.

„Blíží se jedna slavnost a já mám lístek jen pro sebe a doprovod. Chtěl jsem vzít tebe, ale Veronica tam opravdu chce jít, a jelikož je to má družka... možná bys to tentokrát mohla vynechat? Slibuji, že ti to vynahradím,“ zamumlal a já si odfrkla. Ta jeho drzost!

„Neobtěžuj se. Stejně jsem neplánovala jít s tebou. Teta Amelia mi dala pozvánku, takže půjdu s ní, a potom z tohoto domu odejdu, abys mohl být se svou družkou, jakkoliv si budeš přát...“