V cele bylo přílišné ticho.

Ne to pokojné ticho samoty, ale těžké, drtivé ticho, které mi tlačilo na uši, až i můj vlastní dech zněl špatně. Do stěn byly vryty prastaré runy, slabě modře zářící, jejich magie navržená ne tak, aby bolela, ale aby zadržovala.

Zadržovala mě.

Slabě jsem se zasmála, ten zvuk se dutě rozlehl komnatou.

„Myslí si, že mě tohle udrží,“ zamumlala jsem.

Zápěstí mě pálila tam,