Stojím u Ryanovy brány.

Troubím a nechávám zvuk odrážet od vysokých zdí. Místo, které bývalo domovem. Bývalo důvěrně známé. Bývalo… bezpečné. A teď? Jen pokřivená připomínka všeho, na co bych raději zapomněla.

Pořád tam sedím a čekám, když mi to dojde: brána se neotevře automaticky. Sedím tu poprvé a nezažívám ten hladký, tichý pohyb brány, která mi uvolňuje cestu, jako to dělala pokaždé, když jse