Sáhnu do nočního stolku pro ten paralyzér, co jsem si sem přinesla předtím. Zapnu ho, nechám modré světlo na vteřinu praskat v ruce, než ho zase vypnu a držím ho u boku. Ne že bych ho potřebovala – asi. Ale miluju ten pocit, že ho mám.

Když scházím po schodech, slyším jejich smích, slabý, ale protivný, ozývající se od vchodových dveří. Dávám si načas, každý krok promyšlený, téměř královský, jako b