Sprcha a pár káv mě sice trochu probraly, ale cítila jsem se jen o málo víc jako člověk… tedy, jak moc se vlkodlak bez spánku vůbec může cítit jako člověk…

„Dobře, Ash, musíme tenhle bordel vyřešit.“ Calebův hlas zněl víc než jen trochu vystresovaně, což mi napovídalo, že mě čeká den plný „zábavy“.

„Jakej bordel teď?“ zeptala jsem se s otráveným povzdechem. Byla jsem si jistá, že jsme včera vyřešili všechno, co bylo potřeba.

„Nechovej se, jako bys byla přepracovaná.“ Caleb na mě vrhl naštvaný pohled. „Za prvé, oslava narozenin mýho táty. A za druhý, Eden mě prudí kvůli učitelce do školy. Pořád musíme nahradit Eloise.“

Vzpomínám si, že se zmiňoval o tom, že bude muset znovu podat inzerát na novou učitelku, ale myslela jsem si, že se o to postarala Eden. Jako Luna a matka jsem si myslela, že by se do takových úkolů chtěla zapojit. Očividně jsem se mýlila. Co se týče oslavy jeho táty, myslím, že je víc než schopný to zařídit sám, nebo jeho máma. Vážně, je mojí prací dělat tady všechno kolem?!

„A ty děláš přesně co?“ zeptala jsem se, cítila jsem se víc než jen trochu nasraně.

„Alfa povinnosti,“ řekl Caleb s uspokojeným úsměvem. Alfa povinnosti, jak ho znám, znamenají sedět u zasranýho stolu s nohama nahoře a vychutnávat si kávu. Líný parchant. Deleguje na mě veškerou svou práci, jsem si jistá, že to je všechno, co dělá.

„No, jsem si jistá, že by tvůj táta radši, kdybys se podílel na zařizování jeho oslavy, nebo dokonce jeho manželka?“

„Aspoň se zabavíš,“ řekl mi Caleb s úsměvem a já v tu chvíli pochopila, proč mi dává na starost tuhle práci. Snažil se najít způsob, jak zaměstnat moji mysl. Dělá to od doby, co Isla zemřela. Něco, co jsem nepotřebovala, aby pro mě dělal, a přesto to on a jeho družka cítili jako neustálou potřebu dělat. Opravdu jsem si přála, aby s tím přestali…

Ztráta družky je bolest jako žádná jiná, ale nepotřebovala jsem, aby se mnou jednali, jako bych byla rozbitá. Neschopná dál fungovat. „Nepotřebuju se zabavit, Calebe,“ odsekla jsem a vstala, abych odešla z kanceláře, protože jsem potřebovala pryč od svého přítele, než řeknu něco, čeho budu litovat.

„Ash, no tak, prosím, snažím se ti pomoct,“ zavolal na mě můj nejlepší přítel.

„Cale, no tak, jestli je to kvůli Isle, letos to bude skoro sedm let, co odešla. Nepotřebuju se zabavit. Dělám to sama. Jsem Beta, to mě samo o sobě zaměstnává. Kdybych potřebovala pomoc, tak si o ni zasraně řeknu, jo?“

Viděla jsem starost v jeho tváři a to mě jen dráždilo. Stejný ustaraný výraz, který vidím v tvářích svých ostatních přátel nebo svých rodičů… starších žen ve smečce… všichni se obávají o moji pohodu, protože jsem ztratila svou družku. Bojí se, že se hroutím. Bojí se o moje srdce… moji duši. Byla jsem unavená ze soucitu. Nepotřebovala jsem ho. Nevrátil mi moji družku. Necítila jsem se kvůli němu o nic líp. Spíš naopak…

„Ash, ale ty nejsi v pořádku. Vidíme to. Jsi uzavřená, jsi naštvaná. Náladová. Izolovaná. Na hranici deprese…“ Caleb se na mě podíval se starostí.

„To je tvůj odborný lékařský názor, jo? Nevěděla jsem, že studuješ na doktora a zároveň jsi alfa smečky, to mi muselo uniknout!“ řekla jsem sarkasticky a zavrtěla hlavou nad svým přítelem, opravdu jsem se s tím teď nechtěla zabývat. „Poslouchej, jestli chceš, abych ti pomohla s narozeninami tvýho táty, víš, že to udělám, koneckonců je to můj strýc. Co se týče učitelky, můžu znovu podat inzerát, ale minule jsme neměli žádnou odezvu. Takže si myslím, že s tím budeme mít problémy, ledaže bys chtěl hledat mimo oblast.“

„Možná to budeme muset zvážit, pokud v místních smečkách nebudou žádní dostupní učitelé,“ souhlasil Caleb a já jsem věděla, že to budeme muset zvážit, protože potřeba učitele se stávala naléhavou.

„Znovu vyřídím inzerát, ale zvážím i ten pro vzdálenější oblast,“ řekla jsem mu, nenáviděla jsem myšlenku cizinců v naší smečce, ale chceme pro naši školu dobrého učitele. Vždycky tomu tak bylo a bohužel tentokrát se nikdo z naší vlastní smečky nerozhodl pro výcvik.

„Dobře. A omlouvám se, Ashere. Jen se o tebe bojím.“ Caleb přišel a položil mi ruku na rameno, takže jsem mu přátelsky kývla. Asi to myslí dobře, i když mě neskutečně štve.

Nemůžu si pomoct s temnotou, která zastínila můj život od té doby, co jsem ztratila svou družku. A nemůžu ji nechat zmizet. Zkoušela jsem to mnohokrát. Zdálo se, že je tu, aby zůstala. Jediná věc, která mě držela nad vodou, byla moje práce. Moje smečka. Spoléhali se na mě. A to mi dávalo smysl. Důvod vstávat každý den. Ale temné myšlenky, které trápily moji mysl a mysl mého vlka, Ziona, byly téměř jako kletba na mé bytosti. Držely mě dole. Téměř mě dusily. Zvlášť, když jsem byla sama. Přesto jsem raději byla sama. Bolest, kterou jsem cítila, byla téměř návyková.

Neexistoval jiný způsob, jak to popsat. Myslím, že jsem si tu bolest, kterou jsem cítila, skoro užívala. Užívala jsem si temnotu, která se nade mnou vznášela. Stala jsem se tím, kým jsem. Asher, kterým jsem byla, byl pryč. Byl pryč v okamžiku, kdy byl Isle vyrván život. V okamžiku, kdy byla vyrvána ode mě. Mladý, bezstarostný, šťastný vtipálek, který se vždy smál a vtipkoval s členy smečky, byl dávno pryč. Nahrazen uzavřeným, izolovaným, osamělým chlapem, který se většinu času cítil špatně. Vyhýbal se interakci s členy smečky, kdykoli mohl, a teď měl pověst náladového a podrážděného… Pryč byl šťastný, hezký Beta, zanechávaje spíš náladové, zasrané monstrum, se kterým nikdo nechtěl být…