Další noc přešlapuji v chodbách smečky. Bezsené noci se stávají tou nejopakovanější věcí v mém životě. Téměř únavné… nebo by byly, kdybych mohl sakra spát! Noční můry sužující mé sny mi brání spát… děsí mě spánek… vize té noci… znovu a znovu se vracejí… zloději napadající naše území… ztráta kontroly… a oni ubližují mé drahé Isle. Mé krásné Isle.

Sotva nás osud svedl dohromady, už nás zase rozdělil… život umí být krutý… a nutí mě znovu a znovu prožívat tu noc ve snech… tu bolest, jak její život vyprchává… tu neschopnost ji zachránit… tu bolest v jejích očích… ten strach… nenávidím život… nenávidím osud. A teď, teď se bojím spát. Proto každou noc přešlapuji v těchto Bohem zapomenutých chodbách…

„V pořádku, Beto!“ Marc, jeden z našich mladých bojovníků, mě nadšeně pozdravil, což mi říkalo, že pravděpodobně trávil čas s přáteli. Zvláště když se vracel do svého pokoje v tak brzkou ranní hodinu.

„Ahoj, Marcu.“ Usmál jsem se a tázavě jsem na něj zvedl obočí, když klopýtal ke schodům. Sotva dokázal jít rovně.

„Já nepil, poctivě šéfe.“ Zamumlal s úsměškem. Ti kluci mě rozesmějí. Jak by nemohli? Sotva překročili věk přeměny a jsou to nově vycvičení bojovníci. Očividně se rozhodli opít se do němoty. Což, vzhledem k tomu, že jsme vlkodlaci a alkohol na nás v malých dávkách nemá téměř žádný vliv, museli pít nadměrné množství! Pravděpodobně vymýšleli nové a různé pitné výzvy, aby zjistili, kdo toho vypije nejvíc, to dělali tak často.

Ale nemůžu říct, že bych nedělal to samé, když jsem se poprvé přeměnil a během mnoha mladších nocí s přáteli. Pro mnohé to bylo součástí dospívání, že? Zvláště pro naše bojovníky, to jsem věděl, protože jsem v minulosti pomohl mnoha opilým bojovníkům domů. A jsem si jistý, že prožili dobrou noc a spoustu dobrých vzpomínek, na které se mohou ohlédnout… pokud si na nějaké samozřejmě vzpomenou!

„Nikdy jsem nic neřekl, Marcu.“ Kývl jsem na něj, když padal po schodech.

Pokračoval jsem v přešlapování chodbou, jen abych uslyšel přibližovat se další opilé hlasy, pravděpodobně Marcovy opilé přátele. A já, který nebyl v náladě na to, abych se s někým jiným dnes večer zabýval, jsem se schoval do krátké chodby u hlavní haly smečky. Vedla do mé kanceláře. Mohl jsem tu sedět, dokud neprojdou, a pak se vrátit do svého pokoje, a snad se mi dnes večer podaří alespoň pár hodin spát, abych byl zítra alespoň částečně funkční…

„Co tady děláš?!“ hlas mě vytrhl ze spánku, probudil mě a uvědomil jsem si, jak mi je nepříjemně. Bolí mě celé tělo. Křeč v krku mi připadala, jako by byla sevřená ve svěráku… I když, když jsem se pohnul, teprve tehdy jsem si uvědomil, že jsem usnul vsedě u svého pracovního stolu. Spal jsem zhroucený nad svým pracovním stolem od brzkých ranních hodin, kdy jsem sem přišel, abych se schoval před opilými bojovníky…

Ospale jsem zvedl oči nahoru, jen abych uviděl svého nejlepšího přítele a Alfu smečky, jak stojí vedle mého stolu a vypadá víc než trochu znepokojeně, dívá se na mě shora. „Asher?“ zeptal se. „Proč tady spíš? To je už potřetí nebo počtvrté během několika týdnů. A ani se nezmiňuj o všem tom čase předtím.“

Povzdechl jsem si. Přesně to, co potřebuji, aby mi dělal kázání. Opět výslech třetího stupně. Jsem v pořádku? Potřebuji pomoc? Podporu? Pravděpodobně s tím Caleb začne… jako vždycky. Nemohl si pomoct. I když jsem nechtěl znít nevděčně. Koneckonců, byl to můj nejbližší přítel a prostě se staral. Ale někdy prostě někteří lidé potřebují svůj prostor! Nebylo to tak, že by mi mohl pomoct… nemohl zastavit mé utrpení… už to trvá příliš dlouho…

„Měl jsem problémy se spánkem, tak jsem přišel pracovat. Hádám, že jsem musel usnout.“ Řekl jsem mu. Ne tak docela pravda, ale postačí to…

Caleb nepotřeboval vědět, že můj spánek je tak špatně narušený, že mám problémy spát každou noc. Že moje noci jsou tak zpackané, že jsem pořádně nespal, odkdy Isla odešla…

„Je všechno v pořádku, Ashere?“ zeptal se Caleb a já jsem slyšel, jak z jeho hlasu kape starost, jako to v poslední době tak často dělá. „Eden říkala, že se o tebe bojí… že se prostě nezdáš být sám sebou, odkdy začaly útoky zlodějů. Říkala, že se zdáš tak vzdálený. Tak uzavřený.“

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou a protočil oči. Takže mě probírali? Myslí si, že je to přijatelné? Ano, Eden může být jeho družka a Luna smečky, stejně jako moje přítelkyně, ale nepotřebuji být nějaký případ soucitu, o kterém se sedí a diskutuje u jejich večerního jídla! Jsem v pořádku! Jsem sakra Beta smečky. Upřel jsem oči na svého přítele, temný pohled snad říkal vše, co jsem potřeboval.

„Calebe, můžeš být přítel, ale prosím, pro lásku boží, vypadni. Jsem v pořádku. Unavený, ano. Stresovaný, ano. Až do poslední doby jsme se pravidelně potýkali s útoky zlodějů. Musíme pracovat na zlepšení smečky, na čemž pracujeme. Nejde to snadno. Chce to čas. Chce to energii a úsilí. Takže jo, jsem stresovaný a unavený. Není to sakra moje práce?“ vyštěkl jsem, vědom si toho, že už překračuji hranici tím, jak mluvím se svou Alfou. Věděl, že jsem kvůli těmto útokům zlodějů také ztratil svou družku, takže byste si mysleli, že by projevil alespoň trochu pochopení… ale chtěl jsem pokračovat… potřeboval jsem dál fungovat, jinak bych neměl nic…

Caleb se na mě podívá a zavrtí hlavou. „Fajn. Běž se osprchovat. Vypadáš strašně. Za půl hodiny máme schůzku.“