Dům ležel v hlubokém nočním tichu, které rušil jen Gabrielův klidný dech vedle ní. Měsíční světlo pronikalo skrz řídké závěsy a vrhalo na stěny podivné stíny, které jako by tančily s jejími démony. Gabriel byl ponořený do pokojného spánku, ale Adora ležela vzhůru, její mysl byla bouří strachů a lítostí. Pokaždé, když zavřela oči, viděla Carlosův samolibý úsměv, slyšela jeho posměšný hlas, který se