Strhnu se zpět do reality, když si uvědomím, že jsem se začala ztrácet ve vzpomínkách, které jsem označila za zakázané. "Tak co teď chceš, otčíme?"

Zaslechnu jeho lehký smích a nemůžu si pomoct, v hrudi mi zatrne, když ten bohatý zvuk vnímám. Skoro ho cítím. Pamatuju si, jak voněl. Bože! Je to vryto do mého mozku.

Je to trapné, ale můžu přiznat, že tu vůni hledám u každého muže, se kterým jsem od té doby šla ven, ale bez úspěchu. Patřila jen Lincovi Tannerovi. Stejně jako mé hloupé, hloupé srdce. Máta, tmavá káva, něco temného a tajemného v té směsi a závan něčeho květinového a přesto nesmírně mužného.

Cítila jsem ho v domě, ještě než vůbec vešel do místnosti, kde jsem byla, s mámou po boku, tmavé onyxové oči hledaly ty moje jako bouře. Za boží milosti!

"Asi preferuju Mr. Tannera před tím titulem otčíma. Kvůli tomu se cítím starej, a ten tón, jakým to říkáš, tomu dodává zvrácený podtext," říká po chvíli. Jeho tón je lehký; je to odmítnutí, které použil už několikrát předtím, když jsem ho tak nazývala jako jakýsi dětský vzdor k nelibosti mé matky, která trvala na tom, abych ho oslovovala jménem, nebo hůř, tati.

"Cokoliv," odseknu. Nesnáším, když musím myslet na svou matku nebo na to období během toho léta, než jsem odjela na vysokou, kdy jsem s nimi musela zůstat, a bylo to nenápadně pár nejhorších týdnů mého života v tom domě.

"Pořád ta povaha. Je dobré vědět, že ses moc nezměnila, Ames drahá," říká Linc s lehkým smíchem.

Ale mýlí se. Alespoň doufám. Doufám, že jsem se změnila dost.

Ale s tím, jak se mi srdce chvěje pokaždé, když mi říká tu přezdívku tím bohatým barytonem, si nemůžu být jistá, jestli jsem se moc nezměnila, a je to trapné.

"Potřebuju, abys mi řekl, proč voláš, Linci. Vynech tu celou věc o tom, že se o mě staráš a všechny ty sračky. Vím, že na mě máš oči. Viděla jsem ji. Co chceš?" Můj hněv se vrací, aby chránil mé hloupé srdce; obepíná mi hruď jako svěrák.

Ať už platil té ženě, co mě sleduje, za ty poslední tři roky cokoliv, mělo by se to rozdělit na polovinu. Je v té práci hrozná. Ani se nesnaží být skrytá.

"Dobře. Dobře. Schovej drápy, tygřice," říká Linc. Tentokrát se nesměje. Ani se to nesnaží popřít. To mě ještě víc zlobí, ale kousnu se do jazyka. Jakmile uslyším, proč volá, promluvíme si o té zatracené ženské bodyguardce.

"Potřebuju, abys se zítra vrátila domů na prázdniny. Letenky máš připravené, všechno je zařízené," říká Linc, jeho hlas je nebezpečně pevný a strnulý, moje ústa se otevírají a zavírají.

Znovu otevřu ústa, abych něco řekla, ale nic nevyjde. Jsem víc než ohromená. Ne tím, že zná přesné načasování mých letních prázdnin, ale tou rozhodností a autoritativností jeho tónu.

"Cože!" Konečně zakřičím do telefonu.

"O čem to sakra mluvíš?! Já se nevracím! Radši řekni, že si děláš srandu!" křičím do telefonu. Slušnost ať se jde bodnout. Je mi jedno, jestli mě Ashley slyší. Je mi jedno, jestli jsem neslušná.

Zbláznil se, jestli si myslí, že mi může jen tak rozkazovat, abych se z ničeho nic vrátila do New Yorku. Po celých třech letech bez kontaktu! I když jsem to byla já, kdo inicioval pravidlo žádného kontaktu, to je vedlejší.

"Vrátíš se a uděláš to," říká Linc a ten klid v jeho hlase hrozí, že mě dožene na hranu. Nemá žádná práva! Nevyjádřila jsem se dost jasně!

"Nevím, jak to říct hezky, pane Tannere, ale já s vámi upřímně nechci mít nic společného. Moje matka je mrtvá. Už tu není. Nejsem povinna se cítit s vámi spřízněná, protože nejsme příbuzní. Do New Yorku se nevracím, a to je konečná," říkám a těžce dýchám.

Přivřu oči na květinový vzor na mé přikrývce a mám pocit, že bych se mohla zbláznit z toho, jak mi buší srdce, a v mysli mi probleskují zakázané vzpomínky.

Mentální snímky Lince, jak vychází z luxusního nekonečného bazénu na střeše jeho sídla a jeho dokonalá postava, tónovaná široká ramena, dlouhé svalnaté nohy jako kmeny stromů, vypracované tělo, já se schovávám za dveřmi salónku a sleduju ho jako úchyl, voda mu stéká po chlupaté hrudi, vine se do pupíku, dolů po slipách s tou znatelnou boulí, a jeho tmavé oči zachytí ty moje okamžitě, jako by věděl, že jsem tam celou dobu a sleduju ho.

"Amelie. Poslouchej mě," proniká do mě Lincův panovačný hlas a já odtrhnu svou pozornost od těch zatracených vzpomínek.

To léto je prokleté. Nemůžu na tu dobu myslet, aniž bych necítila hromadu viny a pocit probuzení do něčeho většího, než jsem já sama, v těch ukradených pohledech, fantaziích a bezesných nocích, kdy jsem si představovala, jaké by to bylo být tou, která sdílí Lincovu postel místo mé matky. Cítila jsem se zrádně, i když jsme si s matkou nikdy nebyly nijak zvlášť blízké.

"Ne! Já se nevracím a ty mě nemůžeš donutit!" křičím.

"Amelie!" Lincův podrážděný hlas mě strhne k pozornosti. Kousnu se do jazyka. Tisknu telefon v ruce.

Se skřípěním zubů se rozčiluju. Neměla jsem na prázdniny žádné konkrétní plány, i když jsem přemýšlela o možnostech stáže.

Protože jsem ve druhém ročníku, mám strávit letní prázdniny na stáži v jakékoli renomované architektonické společnosti, která mě vezme.

"Je to něco, co chtěla tvoje matka," říká Linc a jeho hlas se vrací do klidného a vyrovnaného stavu.

Samozřejmě. Stále by mi dál kazila život, i když už tu není.