Je to k zlosti, všechny ty složité pocity, které ve mně vyvolává. Náš vztah nebyl typickým vztahem matky a dcery. Protože ona nebyla v žádném případě typickou matkou.

Kathryn Dimitri byla skrz naskrz společenská hvězda. Byla okouzlující a hlučná a ráda chodila na večírky, slavnosti, jakoukoli záminku, aby se bavila a pila šampaňské, flirtovala s houfem mužů, kteří se kolem ní vždycky rojili.

Vždycky to zabolelo, když lidé poznamenali, jak moc se lišíme. Vždycky se dívali na její elegantní, kaštanově zrzavou, odvážnou krásu a na mou tlumenou blond hezkost a usoudili, že ve srovnání s ní blednu, stejně jako moje pleť.

Matka vždycky s rozkošným smíchem zaklonila hlavu, když jí ti muži skládali komplimenty na můj úkor.

To byl jeden z důvodů, proč jsem nenáviděla trávit čas doma. S ní. Vždycky jsem se cítila jako nechtěný přívěsek k její osobě. Přívěsek, který se jí nikdy nevyrovnal.

Někdy si pomyslím, že má přitažlivost k Lincovi byla vzpoura. Byla to zbabělá vzpoura, protože jsem nikdy nejednala podle žádné ze svých fantazií, ale byla to přesto vzpoura a cítila jsem se dobře.

Když jsem pouhé tři měsíce po nástupu na vysokou školu, užívala si svobodu od ní a od toho dusivého sídla, kde jsem musela skrývat svou červenající se tvář, kdykoli byl Linc v místnosti, dostala telefonát, že zemřela při autonehodě až v Paříži na cestě na další ze svých okouzlujících večírků, pocítila jsem vlnu žalu tak obrovskou, tak všeobjímající a naprosto matoucí, že se můj svět zastavil.

Prošla jsem pohřbem v tlumeném transu. Matně si vzpomínám, jak mě Linc držel, když jsem se konečně zhroutila a plakala třetí noc, když jsem se chtěla vrátit na vysokou školu. Chtěla jsem utéct.

Ten uklidňující způsob, jak mě držel. Něžně. Jako bych byla příliš křehká a mohla se roztříštit o jeho obrovské tělo. Nastoupila jsem do letadla a vrátila se na vysokou školu a stále jsem na sobě cítila jeho vůni. Šaty, které jsem měla na sobě, jsem týdny neprala.

"Chtěla, abys u mě ve firmě stážovala. Chtěla, abych na tebe dohlížel. Abys se o tebe postaral a zajistil tvou budoucnost. Ráda si hraješ na drsnou, ale ve skutečnosti na tomhle světě nemáš nikoho jiného, a to ve mně vyvolává soucit. Můžeš se na mě dívat jako na toho velkého zlého nevlastního otce a je mi to jedno, ale záleží mi na tobě a nebudu sedět a dívat se, jak se trápíš, když s tím můžu něco udělat. Amelie, prosím. Bylo by to jen na tři měsíce. Přijeď do New Yorku. Přijeď domů," říká Linc, a ta upřímná upřímnost v jeho hlase mě hryže.

Zamrkám, potlačuji vzteklé slzy a cítím, jak se hněv rozplývá v ten teplý pocit, který nenávidím k němu cítit, protože se mi zdá špatný.

"Ames..." říká jemně, když neodpovídám. Jsem příliš zaneprázdněná tím, abych potlačila knedlík v krku.

Ví, že se dotkl citlivého místa, protože má pravdu. Jsem na tomto světě opravdu sama. Všechny kontakty a okruh přátel a dokonce i rodiny mé matky, nikomu na mně po pohřbu nezáleželo.

Můj zesnulý otec má rodinu v Portugalsku, ale než zemřel, nebyli jsme si moc blízcí. S tím, že je i moje matka pryč, jsem zůstala sama, a nezasáhlo mě to tak tvrdě, protože než zemřela, jsem se vždycky cítila sama, přecházela jsem od internátní školy k vysoké, nikdy jsme si nevytvořily žádné zvláštní pouto. Vždycky jsem byla sama ve svém malém světě.

Ale v takových chvílích, když mi někdo jako Linc, kdo mě znal, znal mou matku a mě, připomene, jak naprosto sama jsem, mi to zlomí srdce.

"Dobře. Vrátím se do New Yorku." Mé srdce se chvěje při mé rezignaci, protože vím, že s tím nemůžu nic dělat. Akceptuji to.

Asi se budu muset vrátit k boji proti své zakázané přitažlivosti k mému nevlastnímu otci. Jen na tři měsíce. To se dá přežít, aniž bych udělala něco, čeho bych mohla litovat. Doufám.

♠︎♠︎♠︎♠︎

Pohled Lince Tannera:

Zlatá blond dospělá žena sedící přede mnou není ta tichá, plachá osmnáctiletá Amelie, kterou si pamatuji. Jsem zaskočen, jak moc vyrostla, ty oči, které by mohly oslabit dospělého muže, ty plné rty, které toužím ochutnat, ale daří se mi udržet si bezvýrazný obličej.

Je ohromující. Když před minutou vešla, nemohl jsem z ní spustit oči, mé chtivé oči vstřebávaly každý detail jejích ženských křivek. Rozpalovalo mě to ze všech špatných důvodů.

Právě teď na mě zlostně zírá ze své pozice na židli před mým stolem.

Říkám si, že jsem na ni v průběhu let dohlížel kvůli jakési loajalitě ke Kathryn, ale ve skutečnosti jsem prostě nemohl snést, že bych nevěděl, jak se Amelie má, nemohl jsem snést pomyšlení na to, že je v náručí jiného muže, sténá a vykřikuje jeho jméno místo mého.

Je to statečná, silná dívka, ale nemohl jsem ji prostě nechat jít. Moje tělo ji nemohlo nechat jít. Rozpalovala mi srdce, rozpalovala mi ptáka. Jsem na ni nesmírně hrdý už jen při pomyšlení na ni tam venku, úplně samotnou. Připomíná mi mě samotného ve stejném věku, jak se za každou cenu snažím prosadit.

"Proč jsi sem přišla rovnou?" ptám se a prolomím ledy mezi námi. Jsou to tři roky a nevyměnili jsme si ani úsměv. Je vůči mně ostražitá a já našlapuji po skořápkách, abych ji nerozrušil.

"Myslela jsem si, že bychom se do toho měli pustit hned," říká Amelie. Jemnost jejího hlasu je pryč, nahrazena ostrou hranou, která je sebevědomá a tak ženská. Zavrtím hlavou, abych zahnal jakékoli další zavádějící myšlenky.

"Ale no tak, Amelie. Požádal jsem, aby tě odvezli do domu." Myslel jsem si, že ocení odpočinek. Ale tady je, zírá na mě.

"Bydlíš sám?" ptá se a zaskočí mě. Její smělost a způsob, jakým se mi dívá do očí, ve mně vyvolávají nepříjemné pocity. Nepamatuji si, že by byla tak sebevědomá.

Dřív mi připadala její extrémní plachost zábavná. Zajímavá.

Teď mi připadá její sebevědomí vysoce přitažlivé. Erotické. Rozpaluje to mého ptáka zuřivě.

Sakra! Linci. Kruci! Ovládej se.