Alex měl družku? Jako doopravdickou? Stála přímo přede mnou.

"Hned tam budu, Leiah," řekl Alex skrz zaťaté zuby.

Moje tvář musela být rudá jako rajče. Leiah zabouchla dveře, až jsem nadskočila. Skřípala zuby a pohled upírala na mě. Ze strachu jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Pak jsem musela, když jsem měla pocit, že mi do hlavy narazil vlak. Alexova ruka se objevila na mých zádech a zabránila mi v pádu.

"Hej, nedělej to," Alex mi vstoupil do cesty.

Leiah se zasmála, ale neviděla jsem, jak cynicky to vypadá, protože mi Alex zakrýval celý výhled.

"Tebi na nějakou omegu opravdu záleží?" vyplivla Leiah.

Alex se otočil a zadíval se na mě. Co to bylo za lítost v jeho očích?

"Ona je… aha, jo."

"Není to tak špatné," řekla jsem sebevědomě, možná až příliš sebevědomě.

Leiah se zasmála: "Můžu tě ujistit, že to není dobrá věc. Jsi omega, která má pěkný průšvih."

"Není," řekl Alex.

"Přerušila alfa schůzi! Důležitou."

"Stejně jsme se nikam nedostali." Alex se opřel o zeď a ušklíbl se na mě.

Nezměnil se.

Leiah si dala ruku na bok. První známky toho, že nebudeme nejlepší kamarádky.

"No?" řekla Leiah.

"Co teď, Leiah?" zasténal Alex.

"Nechceš ji potrestat?"

"Potrestat mě?" vykulila jsem oči na Alexe.

"Nebudu ji trestat. Neudělala nic špatného."

"Přísahám, Alexi, jestli to neuděláš ty, udělám to já. Omegy musí znát své místo."

Alex si založil ruce: "Fajn. Udělám to."

Oči se mi rozšířily. "Opravdu to uděláš?"

"Gabbie, pokaždé, když mě uvidíš, oslovíš mě jako 'Vaše Výsosti'. To bude tvůj trest na další dva měsíce."

Na chvíli jsem nechala pusu otevřenou, než jsem propukla v smích.

"Chceš, abych se ti i klaněla?"

Uchechtl se: "To by byl hezký detail."

"Cože?!" vybuchla Leiah. Téměř úplně mi to zabrzdilo smích. "Tohle je vážné, Alexi!" Co chtěla dělat, brečet?

"Věř mi, tohle pro ni bude mučení."

Protočila jsem oči a usmála se. Tohle chtěl už od dětství. Leiah zaťala ruce v pěst a vrazila zpátky do zasedací místnosti. Alex mě chytil za loket a otočil mě ke schodům.

"Pojďme odsud, než se vrátí s někým dalším," zamumlal.

Jít zpátky pět set schodů. Mučení. "Kdy sis našel družku?" zeptala jsem se.

Něco, o čem jsem fantazírovala, ale když jsem nedostala vlka jako všechny ostatní děti, byla jsem tak trochu odstrčená. Jsem si docela jistá, že to tady bude stejné, pokud se nade mnou někdo neslituje a nenechá mě strávit zbytek života sama ve službách smečky. Alex z téhle rovnice úplně vypadl. Alfy nechodí za omegami.

"Já-ehm, vybral jsem si ji ve třetím ročníku."

"Páni, tak dlouho?"

Přikývl a na rtech se mu objevil úsměv. Byl ve vztahu dva roky? Musí ji mít opravdu rád.

"Čekal jsem na tebe… až přijdeš. Myslím, že tvoje první proměna přišla hrozně pozdě." Uchechtl se.

"Ne, Alexi. Neproměnila jsem se."

Zastavil se. "Cože? Jak je to možné? Jak to, že jsi tady?"

Kousla jsem se do vnitřní strany tváře. Co teď? Zlobil se, že jsem tady?

"Protože smečka nemá dost omeg."

Prohrábl si rukou své tmavě čokoládové vlasy. "Nejsi člověk, cítím, že nejsi. Nemáš vlka?"

Přikývla jsem a pokrčila rameny.

Jeho oči se zúžily a jeho výraz ztmavl. "Můžu tě odsud dostat. Neměla bys tady být, Gabbie."

"Proč? Nechceš mě tady?"

Pokračoval v chůzi. "Nejde o to. Bylo by to jednodušší, kdybys měla vlka, i slabý vlk může pomoct ve většině situací. Tohle místo je nebezpečné. Nechci si dělat starosti s tebou, Gabbie. Věci tady fungují jinak než ve smečkách."

Dala jsem si ruku na pas. "Nemusíš se bát. Nepotřebuju chůvu."

"Štve tě, protože ji dostaneš."

"To se nestane."

Jeho ruce mě chytily za pas a přitáhly mě k sobě, až jsem si ruce přimáčkla na jeho hrudník. Rozhodně nové. Naklonil hlavu.

"Zkrásněla jsi, ale rozhodně jsi nebyla míň tvrdohlavá."

Vyklouzla jsem z jeho sevření, než si všiml, že se červenám, a plácla jsem ho.

"Pojď," řekl.

Než jsme došli na konec schodů, lapala jsem po dechu a Alex se ani jednou neshrbil. Zasmál se mi.

"Dej tomu pár týdnů a budeš ve formě."

"Myslela jsem, že jsem ve formě! Problém je ve škole, která má pět set schodů."

"Počkej, až uvidíš věž."

Nechtěla jsem se k věži ani přiblížit.

"Gabbie…" Blair se postavila a spěchala ke mně. Zpomalila, když uviděla Alexe.

"Alfo." Sklonila hlavu.

Trochu jsem zavrtěla hlavou. Takže takhle to tady funguje? I Blair se přizpůsobila? Už jsem se na něj nemohla dívat. Nevěděla jsem proč. Tak jsme se chovali k jeho otci. Asi jsem si myslela, že protože jsme přátelé, tyhle věci se nás nebudou týkat. Šeredně jsem se mýlila. Přesunula jsem se, abych stála u Blair. Budu potřebovat chvíli, abych to všechno vstřebala.

"Blair, nevadilo by ti ji provést? Chraň ji před problémy, jak jen můžeš. Vím, že Gabbie je plná energie."

Blair znovu sklonila hlavu.

"Ahoj."

Usmál se. "Uvidíme se později, ano?"

"Jasně." Otočil se a nechal nás.

"No… ráda vidím, že jsi ještě naživu."

"Jo, asi jsem jen… trochu unavená."

"Pojď."

Po zbytek dne mě Blair provázela. Neřekla bych, že je to úplně jiná osoba, pořád se na ní projevovaly známky staré mrzuté Blair. Jen byla trochu zbitá. Opravdu to bolelo.

Začaly jsme se vzdalovat od hradu a dalších tří budov směrem k pozemkům. Vzala jsem si věci z pokoje, ve kterém jsem strávila noc. Všechny omegy s námi kráčely z kopce dolů do omega čtvrtí.

"Proč jsou omega čtvrti tak daleko?"

Emery poskakovala vedle Blair, která se polekala a zamračila se na ni.

"Za to můžete poděkovat smečce Sandersových." odpověděla.

"Myslela jsem, že už před staletími vyrostli z nenávisti k omegám?"

"Pro vnější svět. Většina z nich nás stejně nemůže vystát." řekla Blair.

"Jsme důležití jen tehdy, když jsme potřeba. Prostě to tak je." řekla Emery.

Byla jsem přesvědčená, že neumí chodit normálním tempem. Během několika sekund byla míle před námi. Objevily se omega čtvrti. Nebylo to jako hrad - jako všechno ostatní. Dokonce ani zchátralý. Byla to jednopodlažní stavba, táhnoucí se krajinou. Pár domů bylo rozesetých blízko stromů, které se rozprostíraly do hustého lesa.

Sevřela jsem tašku. "Tohle je můj domov na příštích pár let."