V pokoji spalo patnáct dívek. Byla to úplně jiná zkušenost. Já jsem spala nahoře na palandě a Emery dole. Kluci spali ve stejné budově, ale na druhé straně. Obrovský obývací pokoj, kde se konala společenská setkání, budovu tak nějak rozděloval.

Ráno mi Blair řekla, abych si dávala pozor na své věci. Omegy nebyly pod dohledem a krádeže se stávaly často. V skříňkách nebylo ani místo pro mé věci, musela jsem se spokojit s tím, že jsem si je nacpala pod postel. Telefon jsem nosila v kapse sukně, to jsem si nemohla dovolit ztratit. Musela jsem ho mít u sebe tak dlouho, jak to jen půjde. Byla jen otázka času, než mi ho zabaví.

Poslala jsem mámě předchozí noc před spaním zprávu, abych jí dala vědět, že jsem svůj první den zvládla v pořádku. Ještě ráno mi neodpověděla. Odmávla jsem to, kdo ví, co s telefonem provedla. Ranní mlha pokrývala většinu hřiště a nezbylo mi nic jiného, než se osprchovat ledovou vodou. Za boží milosti.

Jak jste uhodli, teplá voda na této straně světa netekla. Neměla jsem ani čas si vyfénovat vlasy, takže jsem musela běžet s kudrlinami, alespoň byly všechny stejné. Přetáhla jsem si přes hlavu extra malé hnědé tričko a pak dlouhý kardigan s volnou sukní. Byla o pár centimetrů kratší, ale muselo to stačit.

Nesnídali jsme s ostatními v jídelně ve škole. Měli jsme vlastní malou díru nedaleko zámku. Blair už odešla. Ještě že mi ukázala, kde to je. Všichni už odešli, byla jsem jediná, kdo se loudal z ubikací. Doufala jsem, že na mě něco zbyde.

Povzdechla jsem si a kopala do kamenů v cestě. Dochvilnost nikdy nebyla mou silnou stránkou. Teď musela být, pokud jsem chtěla přežít.

"Rozhodla ses vynechat snídani?"

Alexův hlas se ozval přede mnou. Proč on nemusel nosit uniformu? Měl na sobě šedou teplákovou soupravu.

"Právě jsem tam mířila."

Vytáhl zápěstí z kapsy mikiny a podíval se na své stříbrné hodinky.

"Máš třicet minut zpoždění. Co budeš jíst? Drobky?"

Zasténala jsem: "Počkej, radši si jen tak posedím s kamarády."

Zachechtal se. Zařadil se vedle mě a přehodil mi ruku kolem ramen.

"Pojď," řekl.

Vzhlédla jsem. Panebože, byl vždycky o tolik vyšší než já? A větší?

"Kam mě vedeš, Alexi?" Zamračila jsem se na něj.

"Jíst, samozřejmě. Nechceš přece svůj první den přežít s prázdným žaludkem. Přestávka je až ve dvě."

"Ve dvě?" Vyjekla jsem. Jak to mám přežít?

"Přesně tak, ale kryju ti záda." Usmál se.

Možná to bude jako za starých časů, ale o tom jsem pochybovala. I když bychom si mohli být blízcí, i když jsem byla zařazena pod něj. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje. Nechtěla jsem na to myslet.

"Asi bych měla poděkovat... vaše veličenstvo." Odskočila jsem od něj.

Zavrčel: "Zapomněla jsi se uklonit."

"Ach, to se nikdy nestane."

"Víš, že většina vlků bere tresty vážně."

Protočila jsem očima: "Ne ty tvoje."

"S tebou budou vážné problémy, Gabbie."

Zasmála jsem se. Zapomněl, do jakých problémů nás dřív dostával. Došli jsme do jídelny. Obrovská budova za zámkem. Zevnitř se ozývaly hovory, kde byly stovky vlků s vyšším postavením, než jsem měla já. Podívala jsem se na své tričko a pak na tu maličkou budovu, kde zbytek omeg jedl, co na ně zbylo.

U jídelny jsem udělala krok zpět. Hned by mě prokoukli! Nepatřila jsem tam.

"Víš co, stojí za to se podívat, co zbylo. Určitě budu v pohodě."

Alex mě chytil za zápěstí a přitáhl mě blíž k sobě.

"Ne, jdeme."

"Ne, Alexi. Jsem v pohodě. Najednou nemám hlad." Žaludku, prosím, nevrč. Pro jistotu jsem ho zatáhla.

Zamračil se: "Poznám, že lžeš!"

Zamračila jsem se: "Víš, že tam nemůžu jít. Budu úplně mimo mísu."

"To ale neznamená, že bys neměla jíst."

Svěsila jsem obličej. Byl tak milý, ale pochybovala jsem, že mi to moc pomůže proti místnosti s tisícem krvežíznivých očí, které sdílely společný cíl vyhodit omegu ven.

Cítil mou nevolnost, svlékl si šedou mikinu a podal mi ji.

"Tady. Žádné tričko na dohled."

Přetáhla jsem si obrovskou mikinu přes hlavu. Do rukávů by se vešly tři další ruce! Zasténala jsem, ale mohlo by to fungovat. Mohla bych se v klidu nasnídat. Snad.

Vstoupili jsme dovnitř společně, ano, loudala jsem se vzadu. Takže jsem měla zůstat nepovšimnuta. Všichni na mě upírali zraky. Někteří na mě měli zuby. Sklonila jsem hlavu a držela se blízko Alexe. Hovor se změnil v šepot. Alexovy ruce mi přistály na ramenou, zastavil mě u stolu a posadil mě dolů.

"Neměla bych si teď dát snídani?"

Sedl si naproti mně. Někdo zalapal po dechu. Ach, jak dramatické. "Tady nás obsluhují, drahoušku."

"Ach, ty se máš dobře, že?"

Zableskl na mě svými dokonalými bílými zuby. "To nic není."

Naklonila jsem hlavu na stranu a jahodové vlasy mi spadly na rameno.

"Proč mě to nepřekvapuje?"

Než mohl odpovědět, objevil se po jeho boku chlap v černém tričku s tmavě modrou šmouhou. Jeden z gamů. Uklonil se. Zamračila jsem se. Dělají to vlci doopravdy?

"Alfo, pan Stable vás žádá. Říká, že je to naléhavé."

Alfa Alex. Několikrát jsem zamrkala. Nemůžu uvěřit, že mě to napadlo. Ale znělo to hezky. Každopádně Alex zasténal a vstal od stolu. Ten malý gama chlapík odběhl. Musel být prvák.

"Ty jsi vážně-"

Naklonil se mi přes rameno a promluvil mi do ucha. Někdo zase zalapal po dechu. Co bude dál? Někdo omdlí?

"Nereaguj." Jeho dech mi pálil na tváři. Musela jsem zadržet chvění.

"Co?" Zašeptala jsem úplně zkroušeně.

"Myslím to vážně, Gabbie. Nereaguj na nic, dokud se nevrátím. Nebudu dlouho pryč."

Přikývla jsem. Pořád jsem nechápala, co tím myslí. Objala jsem se rukama a čekala na jídlo. Možná bych si ho mohla vzít s sebou a dohnat Alexe později. Teď, když jsem byla sama, jsem byla hvězdou show. Nepotřebovala jsem hyper smysly, abych slyšela dívku od jiného stolu říkat své kamarádce.

"Co si ta fiflena myslí, že si může sedět s Alfou Alexem?"

"Co to je?" Zeptal se někdo jiný.

"Neviděla jsem ji nikde poblíž."

Snídaně nebyla zase tak důležitá, odchod se zdál životně důležitý. Pak jsem uviděla ženu, jak nese tác s různými druhy masa a vajec. Můj žaludek si vybral ten správný okamžik, aby zavrčel, a já jsem musela uposlechnout jeho požadavky. Starší dáma v modré uniformě byla skoro u mého stolu, když ji zastavila. Leiah! Leiah několik sekund mluvila a žena se s tácem otočila zpět.

"Sakra." Zamumlala jsem.

Pak pokračovala k mému stolu. Ale nebyla sama, měla podporu. Měla jsem odtamtud utéct, ale nebála jsem se jí. Nesnášela jsem být středem pozornosti, zvlášť ze špatných důvodů, ale neměla jsem z ní žádný strach.

Zvedla jsem bradu. Hluboko uvnitř jsem věděla, že to nemůže být dobré.

"Podívejte se, co sem kočka přitáhla. Ztratila ses?"

Její kamarádky se chichotaly. Jedna z nich byla ještě krásnější než Leiah. Křišťálově modré oči, bledě růžové rty se sněhově bílými vlasy, které jí splývaly po zádech. Zdálo se, že mě taky nemá ráda.

Nabídla jsem Leiah a její partě nucený úsměv: "Víš, že jsem přišla s Alexem."

Vlna energie mě zasáhla jako hromada cihel do hlavy třikrát za sebou. Co to sakra bylo?

"No, měl by vědět, že omegy jako ty jsou bezcenné malé kousky odpadu a nepatří sem!" Křičela a další rána moci mi šla do hlavy.

Auu. Chytila jsem se za hlavu a zamračila se na ni. Její výbuch přivedl místnost do naprostého klidu. Podařilo se jí zbavit mé snídaně a způsobit mi bolest hlavy na tři týdny, tak bych měla odejít. Vrávorala jsem na nohy.

"Stejně bych tu nechtěla jíst. Odcházím." Řekla jsem a předpokládala jsem, že se dostanu ke dveřím, aniž bych omdlela.

"Počkej, Leiah, nevypadá ta mikina povědomě?" Zeptala se ledabyle dívka s bílými vlasy.

Ach, kašlu na ni.

"Ne, proč by-" Vydala přehnaně dramatický výdech. "Sundej si ji hned teď!"

Ne, proč uprostřed jídelny? Sevřela jsem okraj mikiny a skřípala zuby.

"Chceš, abych se svlékla?"

V jejích očích se zableskly barvy pekla. Doslova. Pak přišla další rána do hlavy. Zakolísala jsem zpět a málem jsem spadla na zem.

"Sundej si ji, omego." Řekla skrz zaťaté zuby. "Nebo chceš ještě?"

"Fajn, dobře." Přetáhla jsem si tu obrovskou věc přes hlavu a hodila ji jí k nohám.

Jídelnou se rozléhaly výdechy spolu s útoky a štěkáním. Panebože, byla jsem jen omega. Napůl jsem čekala, že po mně někdo hodí rajče. Leiah ke mně pochodovala, její oči stále plály barvou pekla. Chytila mě za čelist a zabořila mi prsty do kůže. Ztratila jsem cit v nohách a poklekla na mramorovou podlahu.

"Neuctivá malá děvko. Půjdeš na beta šibenici."

***

"Co? Čím tyhle chlapy krmili?!" Zasténala jsem.

Leiah mě dovlekla až do díry zvané beta šibenice. Místo s chlupy, zkaženým jídlem a smrdělo to tam nohama a prdy. Tohle bylo místo, kam betové chodili trénovat a dělat další hloupé věci. Leiah mi nařídila, abych to tam uklidila, jako by to bylo možné.

Betové, kteří se mi posmívali, mi taky nepomáhali.

"Pomůže, když se ohneš pěkně nízko." Někdo se zasmál.

"Ve tvých snech, idiote." Táhla jsem chatrné koště po zemi. Hrábě by byly lepší.

"Aha, tahle má postoj." Vysoký štíhlý chlapík s havraními vlasy a bronzovou kůží mě kroužil jako jestřáb. "Kde jsi to vzala?"

Svým gestem přivolal své kamarády. Muselo jich trénovat méně než deset, ale chtěli si na mě smlsnout. Svalnatější chlap s špinavými blond vlasy se na mě ušklíbl. Co chtěl, pusu? Hnus.

"Poslouchejte, chlapi, čím dřív to dodělám, tím dřív vám zmizím z očí. Takže se můžeme všichni tvářit, že tu nejsem? Díky, bylo by to skvělé." Vrátila jsem se k tahání odpadků, ale hluboký smích mi prozradil, že můj plán nevyšel.

"Čerstvé maso. Už je to nějakou dobu, co jsem zlomil nováčka."

Odtáhla jsem se.

"Je celá tvoje, Baxtere." Štíhlý chlapík ustoupil. Idiote.

Baxter si praskl klouby a ušklíbl se. "Naučím tě nějakým mravům, kočko."

Jeho masitá ruka mi přistála na rameni a já jsem ji setřásla jako mouchu.

"Nesahej na mě, prase!"

"Prase? Ty nevíš, s kým mluvíš, mrcho."

Jeho kamarádi se chichotali. Ukázal mi svého vlka. Pokud jsem se od mámy něco naučila, tak to, jak se bránit proti čemukoli, a v rukou jsem měla zbraň. Do toho.

"Co s tím hodláš udělat? Prase."

Zavrčel. Sevřela jsem násadu koštěte. Než stačil zvednout ruce, praštila jsem koncem koštěte do obou uší. Rozbila jsem mu smysly. Nos by byl horší. Zavyl, přitiskl si dlaně na uši a ustoupil. Zakopl o smetí a spadl na zadek.

Bod pro mě, ale teď jsem to udělala. Devět dalších betů na mě zíralo jako na syrové maso. Polkla jsem.

"Malá mrcha." Štíhlý zavrčel a ukázal mi svého vlka.

Zakolísala jsem zpět a držela se své jediné zbraně.

"Ne... nechoďte blíž."

Baxter přestal výt. Ani jsem si to neuvědomila, ale slyšela jsem ho včas, abych se otočila a uhnula dřív, než mě mohl přišpendlit k zemi. Nemohla jsem uniknout jeho drápům. Rozřízl mi ruku a pálilo to jako čert. Zvedla jsem koště a praštila ho do nosu. Pak mi jeho kamarád popadl koště a zlomil ho jako větvičku.

"Do prdele." Jsem v háji.

Postoupili.

"Stop. Nechte tu omegu na pokoji."