Natáhla jsem krk dopředu, abych lépe viděla na ty muže; ti dva v oblecích stále rozmlouvali s tím mužem, který mě sem přivedl.

Dlaně mi zvlhly a začala jsem se vrtět. Nic z toho mi nepřipadalo správné a můj vnitřní hlas mi říkal, že musím okamžitě pryč.

V téhle místnosti byl ještě jeden východ, naproti dveřím, kterými jsem sem přišla. Okamžitě jsem vstala a zamířila tím směrem.

Neustále jsem se ohlížela přes rameno, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje, a svižně jsem kráčela pryč, pak jsem zahnula a vmísila se do proudu lidí, ztrácejíc se mezi nimi.

Narazila jsem do jednoho chlápka a způsobila, že se všechny tašky z jeho vozíku na zavazadla sesypaly na zem. "Dávej pozor!" zaklel.

Zamumlala jsem omluvu a vyrazila pryč. Normálně bych mu pomohla ty tašky posbírat, ale teď jsem utíkala o život.

Neustálý pocit, že mě někdo pronásleduje, mi visel v hlavě, když jsem se prodírala mořem lidí na letišti.

Moje tašky počkají; pravděpodobně se pro ně vrátím, až bude situace stabilnější.

Vyrazila jsem z letiště, rozhlédla se na obě strany a pak vyrazila ven a okamžitě si zavolala taxi, do kterého jsem naskočila. "Kam to bude?" zeptal se a upravil si zpětné zrcátko.

Pomocí bočních zrcátek jsem sledovala vchod a viděla ty dva muže, jak tam stojí a hledají mě. Měla jsem pravdu; šli po mně.

Otočila jsem se a podívala se zadním oknem auta. Ti muži v oblecích právě vyšli stejným východem, kterým jsem šla já, a rozhlíželi se, aby mě našli!

"Jeďte," nařídila jsem. Přikývl a nastartoval motor, zřejmě pochopil mou zoufalost. Když jeho auto vyjíždělo z parkoviště, sesunula jsem se na sedadle, abych nebyla zvenku vidět.

Konečně jsme byli z letiště a na dálnici. "Jste v pořádku, slečno?" zeptal se.

"Ano, jen jsem se někomu vyhýbala."

Uvěřil mi to a neobtěžoval se mě dál vyptávat. "Takže kam to bude?" zeptal se znovu.

"Kam, Isabella," zamumlala jsem si pro sebe a kousala se do rtů. Kam bych mohla jít?

Nemohla jsem se vrátit do toho hotelu; očividně mě někdo lovil kvůli něčemu. A rozhodně jsem nemohla jít k Otcově smečce.

Ještě jednou jsem si povzdechla. Celý život jsem byla ukrývaná; neměla jsem tady žádné přátele. Jediná, kterou jsem si dokázala najít, byla Erin. "Prostě jeďte dál."

Hluboce jsem si povzdechla a cítila se ještě mizerněji. Byla jsem nikdo, kdo neměl nic a dokonce ani neměl dovoleno opustit toto město, a co je horší, nějací lidé se špatnými úmysly mě hledali.

Potřebovala jsem si promluvit s Chrissy a zeptat se, jak na tom společnost je, a zjistit, jestli je možné něco vymyslet, abych mohla z tohoto města odejít v jednom kuse.

Můj telefon. Sáhla jsem do tašky, abych ho našla.

"Ach ne, ne, ne!" vykřikla jsem poté, co jsem horečně prohledala tašku, ale nemohla jsem svůj telefon nahmatat. Musel mi vypadnout, když jsem do toho muže minule narazila. "Může být tenhle den ještě horší?" zasténala jsem nahlas.

"Novo, teď bych opravdu potřebovala tvou útěchu," zamumlala jsem. Ztratila jsem telefon spolu s jednou z tašek, které jsem držela. Opravdu se mi chtělo plakat. Tohle všechno bylo tak skličující.

Naštěstí jsem ještě měla svou bankovní kartu, která byla v mé kabelce. Prozatím se s tím budu muset spokojit.

"Ke které smečce patříte?" zeptal se řidič, kterému bylo zjevně nepříjemné mé nejednoznačné zadání. "Mohl bych vás tam odvézt."

"Znáte nějaké hotely daleko odsud?" zeptala jsem se ho místo toho.

"Na okraji města je malá smečka."

"Jeďte tam," řekla jsem se povzdechem.

Cesta byla tichá a jasná. Měla bych si tu uklidňující jízdu užívat, ale uvnitř mě zuřily různé emoce, úzkost, smutek.

Ti muži byli jistě někým posláni, ale kým? Mohla by to být Celine? Byla jediná osoba, na kterou jsem si mohla vzpomenout?

Ale při druhém zamyšlení to nedávalo smysl, ona ze všech lidí chtěla, abych zmizela nejvíc, nesnažila by se mě nechat unést nebo zdržet na letišti, v každém případě by měla urychlit můj nástup, abych mohla co nejdříve odjet.

Lámala jsem si hlavu a přemýšlela, jestli je ještě někdo jiný schopen tohohle, nikdo jiný mě nenapadl. Možná jsem reagovala příliš rychle, měla jsem se pokusit zjistit, co chtějí. Ale můj první instinkt byl utéct. Přeháněla jsem to.

Naklonila jsem se dopředu a oslovila řidiče.

"Můžete mě vysadit u jakékoliv večerky poblíž?"

Řidič přikývl. Vystoupila jsem z auta, zaplatila poplatek a zamířila do obchodu.

Rychle jsem se zastavila, abych si vzala nějaké základní věci, protože jsem ztratila tašku. Cestou ven mě zaujala jasně červená plechovka, pepřový sprej. Okamžitě jsem ho popadla a přidala ke svému nákupu.

Zaplatila jsem za všechno a pak vyrazila ven.

Nedaleko byl hotel, řekl mi prodavač, vzpamatovala jsem se a pak se vydala tím směrem.

"Dobrý den." Hluboký mužský hlas mě okamžitě zastavil.

Otočila jsem se, měl na sobě ostře černou košili a černé kancelářské kalhoty. Jeho tvář zakrývaly sluneční brýle, takže vypadal impozantně.

"Vy jste Isabella? Správně?" zeptal se a přiblížil se k místu, kde jsem stála.

Žaludek se mi sevřel a zkroutil do uzlu. Zmrzla jsem, jak mě mohl znát.

Povzdechl si a přiblížil se.

"Držte se ode mě dál," varovala jsem a stylově sáhla po plechovce s pepřovým sprejem.

"Snažili jsme se vás dostat, slečno, opravdu jste nás vystresovala." Řekl se zlověstným úsměvem. Jeho oči divně zářily. Byl velmi zastrašující, úplně jiná úroveň vlka a mohla jsem říct, že jeho vlk je blízko, zatímco já jsem se sotva mohla dostat ke svému.

"Co ode mě chcete?" zašeptala jsem.

"Můj šéf vás chce vidět," řekl a udělal krok vpřed. Udělala jsem stejný krok zpět.

Šéf. Ten muž, kterého jsem včera večer napadla?!

"Řekněte svému šéfovi, že ho nechci vidět," vyplivla jsem.

"Obávám se, že to není možné," řekl a pak natáhl ruce, aby mě chytil.

Zaskočená jeho náhlým pohybem se mi naježily chloupky na zátylku a impulzivně jsem namířila ventil plechovky na jeho obličej a silně ho stiskla. Ale jeho reflexy byly rychlé a vyhnul se tomu a chránil si obličej.

Zavrčel omráčen náhlým útokem pepře. Ale jeho silné paže se stále natahovaly, aby mě chytily, a jeho paže se mi zařezávaly do paže. Začala jsem se hlasitě zmítat.

"Přestaň se bránit!" zakřičel.

Využila jsem chvíle příležitosti a tvrdě ho kopla mezi nohy, vydal další bolestné zavrčení, zatnul zuby a odhalil je, když mě pustil.

Silný vlkodlak nebo ne, byl to stále muž a to byla stále jedna z jeho slabostí.

Musela jsem jednat rychle, otočila jsem se, abych utekla, nechala ho tam neschopného, ale otočila jsem se a utekla zpět. Netrvalo by dlouho, než by se z té bolesti vzpamatoval a šel po mně.

"Počkejte, můj šéf s vámi potřebuje mluvit!" křičel.

Ale než to mohl dokončit, vypustila jsem plechovku spreje přímo do jeho obličeje a tentokrát se zaměřila na jeho oči a zasáhla ho do hlavy, když křičel bolestí z obou útoků.

Pak jsem okamžitě vyrazila opačným směrem a běžela, dokud jsem nevyběhla na otevřenou ulici.

Plíce mě pálily vyčerpáním, vzduch byl suchý a bolelo mě na hrudi. Bylo tu spousta lidí, konečně jsem mohla dýchat.

Na veřejnosti by mě takhle nenapadli.

Konečně jsem našla hotel. Pevně vypadající osmipatrová budova.

Vypadalo to bezpečně; bylo by nejlepší se na chvíli ukrýt a pak se pokusit komunikovat s Otcem a požádat o pomoc. Ne Otec, ale spíš Alfa Jared. Znovu jsem si povzdechla při pomyšlení na to, že budu žádat o pomoc tyhle lidi. Ale tentokrát jsem neměla žádné možnosti, protože byl vlivný; možná ho budu muset prosit, aby mi pomohl opustit tohle město.

"Ráda bych si zamluvila pokoj," řekla jsem osobě na recepci. Okamžitě něco napsal do svého systému a vyžádal si můj způsob platby. Poté, co jsem zaplatila za noc, mi podal klíčovou kartu, když jsem se vydala do pokoje.

"Můžete najít číslo určité smečky?" zeptala jsem se ho. Přikývl a já jsem vyplnila podrobnosti a požádala ho, aby mi pomohl je kontaktovat. Poté jsem si objednala jídlo, které mi mělo být doručeno, a pak jsem zamířila do svého pokoje. S úlevou jsem si povzdechla, když jsem otevřela dveře a zavřela je za sebou. Byla jsem v tomhle pokoji sama a konečně jsem se cítila v bezpečí.

Naštěstí byla koupelna vybavena všemi potřebnými věcmi. Okamžitě jsem se svlékla a zamířila do sprchy, nechala jsem teplou vodu, aby mě omyla a smyla stres z celého dne. Stále jsem se nemohla uvolnit; pořád jsem přemýšlela. Vystoupila jsem, obmotala se ručníkem a připravovala se, že si lehnu na postel. Ale když jsem se otočila směrem k ložnici, srdce mi poskočilo, když jsem zahlédla siluetu mužské postavy stojící uprostřed pokoje.

"Dobrý večer, Isabella," zavibroval hluboký hlas. Z hrdla mi vyšel pronikavý výkřik, překvapeně a vyděšeně jsem ustoupila a zírala na tu postavu.

Muž vykročil vpřed, nyní osvětlen tlumeným světlem pokoje, a jeho rysy se mi vyjasnily.

"Ty," zašeptala jsem, když jsem uviděla tu známou tvář. Ten hezký chladný pohled a ty pronikavé oči.

Omráčená jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem, tep mi zrychlil, když jsem se snažila zorientovat v situaci, vzpomínky na včerejší noc se mi vracely do hlavy. Včera večer jsem s ním pila a dokonce jsem ho políbila.

Zírala jsem na něj a srdce mi divoce bilo.

"Líbí se mi, co vidím," zamumlal domýšlivě s malým úšklebkem, jeho slova a hlas mě vytrhly z omráčené myšlenky.

Můj pohled sklouzl k mému tělu; byla jsem tak šokovaná, že jsem si neuvědomila, že se mi ručník téměř rozvázal. Vykřikla jsem a popadla ručník a snažila se co nejlépe zakrýt svou nahou postavu. Vykročil vpřed, "co se snažíš skrýt?" zeptal se hlubokým chraplavým hlasem.