Isabella

"Co se snažíš skrýt?" Jeho hlas, hluboký a chraplavý, se rozléhal po místnosti, jak se ke mně blížil, každý krok promyšlený, posílající mi mrazení do páteře.

"Viděl jsem téměř každý kousek tvého těla. Nádherné," zamumlal, jeho oči bloudily po mé postavě s neklidnou intenzitou, takže jsem se cítila odhalená a zranitelná.

Viděl každý kousek mě.

O čem to tenhle magor vůbec mluví?

"Odejdi!" křikla jsem, můj hlas se lehce třásl směsí strachu a frustrace, ale on zůstal neoblomný, jeho výraz prázdný a netečný.

"Jestli teď neodejdeš, budu křičet!" vyhrožovala jsem, slova mi unikala ze rtů v zoufalé snaze získat nějakou kontrolu nad situací. Ale stále nejevil žádné známky toho, že by ustoupil, ležérně se usadil do nedalekého křesla a s nesnesitelnou nonšalancí si překřížil nohy.

"Klidně křič," posmíval se, jeho tón byl lehkovážný a posměšný, jeho uvolněný postoj byl v ostrém kontrastu s úzkostí, kterou jsem cítila.

"Zavolám ochranku," naléhala jsem, srdce mi závodilo, jak jsem se snažila sebrat odvahu postavit se na vlastní nohy.

"Neztrácej čas, miláčku. Neříkala sis, jak jsem se dostal do tvého pokoje? Ochranku jsem uplatil a telefon v tvém pokoji je venku, takže nemůžeš volat na recepci," prozradil a jeho slova mi poslala mráz do páteře, když mi došlo, jak vážná je situace.

S očima dokořán a třesoucí se jsem na něj zírala, v mé mysli se honila směs panických myšlenek. "Cos to udělal?!" vykřikla jsem, můj hlas zradil strach, který mnou prostupoval.

Pomalu začaly dílky zapadat na svá místa, uvědomění si toho mi svítalo s odpornou jasností. Pokud to byl ten muž z minulé noci, jak mě tady našel?

"Ty jsi ten, co mě celý den pronásleduje?" zašeptala jsem, můj hlas sotva slyšitelný.

"Opravdu?" odpověděl lehce, rozkřížil nohy a blížil se ke mně s lehkou grácií, která mi poslala mráz do páteře. Každý krok, který udělal, byl promyšlený, odměřený, jako dravec, který se přibližuje ke své kořisti.

"Ty jsi ten muž z minulé noci," dodala jsem a dílky skládačky zapadaly na své místo s děsivou jasností.

"To je pravda," potvrdil s nenápadným kývnutím, jeho pohled neochvějný, jak zkracoval vzdálenost mezi námi.

Pronásledoval mě, našel mě a teď jsem s ním uvězněná v tomto pokoji. Co se mnou zamýšlel udělat?

Mé oči zalétly ke dveřím, srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se zoufale snažila utéct. Ale než jsem se k nim stačila vůbec přiblížit, jeho silná paže vystřelila, popadla mě a držela mě na místě.

Bojovala jsem proti jeho sevření, bušila jsem pěstmi do jeho hrudi v marné snaze se osvobodit. Ale bylo to jako snažit se pohnout cihlovou zdí; ani se nehnul.

Jedním rychlým pohybem mě strčil na křeslo pro jednoho a srazil mě na polštáře. Vyčerpání mě zaplavilo vlnou, ramena mi poklesla, jak jsem na něj zírala, hrudník se mi zvedal námahou a strachem, a prostě jsem nedokázala odtrhnout pohled od jeho temných, pronikavých očí.

Měla jsem být pohlcena strachem, čelit naprostému cizinci, který se nade mnou tyčí v mém nejzranitelnějším stavu, a přesto mě v jeho přítomnosti zaplavil nevysvětlitelný pocit známosti, za boží milosti.

"Je tvůj první instinkt vždycky utéct? Děláš to od té doby, co jsem tě potkal," zamumlal, jeho hlas byl tichý, strašidelný šepot.

"Promiň, ať jsem včera večer udělala cokoli, byla jsem opilá. Prosím, nech mě jít."

"Ne!" zahřměl náhle, jeho hlas prořízl vzduch jako čepel, jeho oči se zableskly náhlou intenzitou, která mě zaskočila.

V okamžiku se jeho chování změnilo, proměnilo se z klidného v majetnické, jeho pohled mě probodával s neklidnou zuřivostí.

"Nemůžu," zašeptal, jeho hlas byl chraplavý a jeho oči ztmavly.

V krku se mi vytvořil knedlík, jak se jeho obličej nebezpečně přiblížil k mému.

"Opravdu musím jít," podařilo se mi vykoktat a setkala jsem se s jeho očima prosebným pohledem. Bylo jasné, že jsem tu na jeho milost a nemilost.

"Nemůžeš jen tak odejít." Zamumlal s malým zamračením.

"Nepamatuješ si, co jsi včera v noci udělala, že ne?" zeptal se, jeho slova visela těžce ve vzduchu a vrhala stín pochybností na mou už tak znepokojenou mysl.

Zmateně jsem zavrtěla hlavou a zašeptala: "O čem to mluvíš?"

"Podívej, ať jsem udělala cokoli, upřímně se omlouvám."

S rezignovaným povzdechem ustoupil, jeho ruce obratně rozepínaly knoflíky saka, než ho s nacvičenou lehkostí odhodil na zem.

"Co to děláš?" zamumlala jsem zmateně.

Ale ještě neskončil. S hrůzou jsem sledovala, jak si začal rozepínat košili, svlékal se přede mnou!

Vyskočila jsem na nohy.

"Ty blázne!" křičela jsem.

"Proč se svlékáš?!" dožadovala jsem se. Ale ignoroval mě, jeho oči se soustředily na mě, jak si rozepínal rukávy.

Okamžitě jsem si zakryla oči dlaněmi a odmítala vidět cokoli dalšího. Brzy jsem uslyšela šustění oblečení a dokázala jsem si představit, že se úplně svlékl. Nechtěla jsem to vidět.

Co se s tím mužem dělo?

Nejdřív mě pronásledoval a teď se přede mnou svlékal?! Co na to bral?!

"Otevři oči," přikázal hlubokým, autoritativním tónem a vykročil ke mně, jeho přítomnost se nade mnou tyčila jako dusivý stín.

Couvala jsem, dokud jsem necítila, jak mi záda narazila na zeď, cítila jsem jeho horký dech, byl přímo přede mnou. Byla jsem teď uvězněná mezi ním a zdí.

"Řekl jsem, abys otevřela oči," zamumlal, jeho tón byl zabarvený podrážděním, jak mi jemně odtahoval prsty od obličeje, jeho dotek byl pevný, ale zvláštně jemný.

Zavřela jsem oči a stále jsem je odmítala otevřít.

"Podívej," zamumlal s povzdechem a začal být se mnou netrpělivý, když viděl, že oči mám stále zavřené.

Neochotně jsem poslechla a otevřela oči, srdce mi bušilo v hrudi, jak jsem se připravovala na nejhorší. Pomalu můj pohled putoval vzhůru od jeho nohou.

Malý dech mi unikl, když jsem se podívala na to, co se přede mnou objevilo, a zaplavila mě úleva, když jsem si uvědomila, že není úplně nahý, jen si sundal košili.

Přistihla jsem se, že zírám na jeho holou hruď. Měl pořádně vypracované břišní svaly a široká ramena. Musela jsem uznat, že je docela atraktivní.

Mé oči pomalu bloudily po jeho těle.

Ale pak se mé oči upřely na něco blízko jeho hrudi, těsně pod krkem - znamení, zvláštně známé, ale nevysvětlitelně významné.

Napínala jsem oči, jak jsem se snažila pochopit tajemné znamení přede mnou.

"Vidíš?" poukázal na to, jeho hlas byl zabarvený zranitelností, která mě zaskočila, jeho pohled hledal v mém pohledu nějaký náznak pochopení. Mé dlaně se stále tiskly mezi jeho většími.

Zamračení v mé tváři se prohloubilo, když jsem se s ním znovu setkala pohledem, jeho oči zjemněly.

"Označila jsi mě," prohlásil a jeho slova visela těžce ve vzduchu.