Kapitola druhá: „Můžeš se prostě vrátit k tomu, že si nevšímáš mé existence, jako jsi to dělal posledních několik let, Harpere?"

Do hodiny angličtiny jsem přišla s více než dvacetiminutovým zpožděním. A ta hodina byla na druhém konci školy. Skvělé. Vesmír mě nenávidí!

Nechápejte mě špatně! Neříkám, že jsem se do té hodiny nějak hrnula, jenže jsem nikdy předtím nepřišla pozdě a ta myšlenka mě znepokojovala, i když to zpoždění nebylo úplně moje vina. Škrtněte to! Nebyla to vůbec moje vina.

Běžela jsem celou cestu, jak mi nohy stačily, a hádejte co, paní Wilsonová tam nebyla, a já tu funěla, abych popadla dech. Páni. To je zodpovědnost.

Když jsem vešla do třídy, povídání ustalo a všichni se podívali. Když si uvědomili, že jsem to jen já a ne učitelka, vrátili se k tomu, co dělali předtím.

Rozhlédla jsem se po třídě, jestli je nějaké volné místo, a jediné volné bylo to před Harperem Cainem, který se zrovna s nějakou holkou líbal.

Ten kluk má vážné hormonální problémy, to vám povím. Jeho chování rozhodně není normální.

A nebyla to ani ta samá holka, se kterou jsem ho viděla v komoře uklízečky. Jak se jen jmenovala, Marie, ne? Co to, do háje, má znamenat?

Může být ještě větší kretén?

Ani ji nelíbal nějak nenápadně nebo se nesnažil být diskrétní. S plnou vervou jí strkal jazyk do krku. Seděla mu na klíně a mezi polibky sténala jeho jméno. Už jen pohledem jsem si byla jistá, že jí mačkáním tak silně ubližuje na prsou. Hádejte co, jí to ani nevadilo. Kam ten svět spěje?!

Myslím, že jsem jediná, komu připadá takové chování na veřejnosti vysoce nevhodné?!

Dokáže vůbec dýchat, aniž by se na jeho paži věšela nějaká holka nebo se mu jazykem držela jako tonoucí stébla?

Nechutné.

Kdyby to bylo na mně, sedla bych si do druhého rohu místnosti, daleko od téhle chodící pohlavní choroby v podobě nedospělého muže. Nejlépe bych se od něj držela na druhém konci školy.

Hodila jsem knížky na lavici a posadila se na poslední volné místo, před Harpera. Velmi neochotně, musím dodat.

Tak blízko jsem slyšela každé povzdechnutí, vydechnutí a sténání.

Ať mě radši zabijou. Tohle už bylo hodně za hranicí nepříjemnosti.

Jaké hry se mnou vesmír hraje?!

Vytáhla jsem z džínsů mobil, zapojila sluchátka a pustila si hudbu tak nahlas, abych přehlušila zvuky přicházející zezadu.

Po dvou písničkách se dveře rozletěly a vběhla do nich paní Wilsonová se zarudlou tváří, s pomačkaným materiálem kašmírové halenky, rozepnutými knoflíky a vlasy trčícími do všech stran. Má na tváři slinu? Opravdu celou tu dobu spala? Tak zatraceně profesionální.

Stále ještě trochu zadýchaná nás požádala, abychom si otevřeli knihy na straně 320, a pokusila se vyhladit vrásky na halence. Klíčové slovo je pokusila.

Protočila jsem oči nad jejím nedospělým chováním.

Vytáhla jsem si sluchátka a strčila mobil zpátky do džínsů.

„Psst."

„Psst." Někdo mě poklepal na rameno a já se otočila, abych se podívala na Harpera, který se naklonil dopředu, aby se mnou mohl mluvit.

„Co je?" zasyčela jsem.

„Máš pero?"

Povzdechla jsem si a rozhodla jsem se, že nestojí za to se s ním hádat. Samozřejmě! Co jsem od něj mohla čekat?! Prostě jsem se přehrabala v tašce a podala mu pero.

Asi po dvou minutách mi jeho dech ovíval krk. „Psst."

„Co je?" zeptala jsem se, aniž bych se otočila.

„Ahoj, já jsem Harper." Představovala jsem si ten nechvalně známý úšklebek na jeho tváři, který tak rádi nosí všichni zlí kluci.

Ó MŮJ BOŽE. Dělá si ze mě prdel? Balí mě? Přímo uprostřed hodiny? A hned poté, co jsem ho viděla líbat se s někým jiným?

„Jo, vím." Zacvakala jsem zuby. Chtěla jsem, aby tenhle rozhovor byl co nejkratší, pokud se mé krátké odseknutí dalo vůbec nazvat rozhovorem.

Otočila jsem se zpět k přední části třídy, kde paní Wilsonová zrovna žvanila o nějakém románu, který byl v našem sylabu.

„Psst."

Ignorovala jsem ho.

„Psst."

Prostě ho ignoruj.

„Psst." Poklepal mi na rameno. Ignorovala jsem ho a kopírovala jsem si to, o čem si myslím, že paní Wilsonová mluví.

„Psst." Ťuk. „Psst." Ťuk. „Psst.". Ťuk. „Psst."

„Co do prdele, Harpere?" zasyčela jsem, snažila jsem se mluvit dost potichu, abych na sebe neupozornila, ale zároveň dost jedovatě.

Jeho rty se zkroutily v úsměvu a v očích se mu zlomyslně zablýsklo. „To není moje chyba. Ty jsi mě ignorovala."

Jo, kreténe. Už to pochop. Ignoruju tě, protože s tebou nechci mluvit. Nemáš mozek?

„Můžeš se prostě vrátit k tomu, že si nevšímáš mé existence, jako jsi to dělal posledních několik let, Harpere?"

„Ale no tak. Teď máš moji pozornost. Dohnávám ztracený čas."

Cítila jsem jeho úsměv, i když jsem byla otočená dopředu a nedívala jsem se na něj. Protočila jsem oči a odolala nutkání hlasitě zasténat.

„Dobře. Zaprvé, to byla nejhorší balící hláška všech dob. Zadruhé, nemám zájem. A zatřetí, vypadni."

Jeho chladné chování se změnilo a vypadal naštvaně. Dokonce zuřivě. Ach jo.

Už tohohle Kasanovu někdy někdo odmítl? Zničila jsem ti ego, ty kurvičko? Ach jo. Ale vůbec toho nelituju. Zasloužíš si to.

Usmála jsem se. Harper otevřel ústa, aby něco řekl, což by podle jeho výrazu obličeje nebylo nic hezkého.

Ale než to stihl, zazvonilo. Sbalila jsem si věci a prakticky vyběhla ze třídy.

***

Víte, co je na každém školním dni nejlepší? Zazvonění, které ohlašuje konec dne.

Kdybych chtěla vypadat jako pomatená osoba na cracku, skákala bych jako šílená a zpívala nějakou hloupou rockovou písničku o získání svobody od poslední hodiny až ke skříňce. Tak jsem se cítila. Ale jako normální člověk jsem se spokojila s úsměvem a lehkým poskočením v kroku.

Když jsem dorazila ke skříňce, viděla jsem tam čekat Samanthu a Natalie. Ach! Moje dvě nejlepší kamarádky.

Natalie měla jahodově blond vlasy a modré oči, zatímco Samantha měla hnědé vlasy a šedé oči. Obě byly opravdu hezké a vysoké. Zatímco Natalie měla divokou osobnost, Samantha byla matkou našeho tria. Já jsem byla tichá a inteligentní, s průměrem 4.0 a připravená vyzkoušet si život ve velkoměstě.

Kde, do háje, byly tyhle dvě během oběda?

A o čem se baví? Proč jsou tak zatraceně nadšené?

Napřímila jsem ramena, jako bych se připravovala na válku. Přistoupila jsem ke svým nejlepším kamarádkám se zamračenýma očima a nejlepším zastrašujícím výrazem, jaký jsem dokázala vykouzlit. A samozřejmě, prokoukly mě. Sakra.

„Kde jste, do háje, byly, když na mě Melanie během oběda vyjela?" Ukazovala jsem na ně obviňujícím prstem.

„Přišly jsme pozdě." Lhostejně pokrčily rameny.

Než jsem je mohla obvinit ze lži, Natalie mě chytila za obě paže a začala vzrušeně mluvit o nějaké párty, která se má konat zítra.

„Párty? Ve všední den?" Zeptala jsem se jich.

„Jo jo. Bude to skvělé, víš. Bude tam každý. Jakože každý." Natalie pištěla, zatímco Samantha jen protočila oči.

Dala jsem si knížky do skříňky a zabouchla ji. Všechny tři jsme se vydaly směrem k parkovišti, kde parkovala naše auta.

„Co je na té párty tak zvláštního?"

„Zítra má Harper osmnácté narozeniny," řekla mi Natalie zpěvavým hlasem.

„A? Co je na tom tak zvláštního?"

„Děláš si legraci? Zítra má osmnácté narozeniny! Mohl by si najít svou – ou," Samantha přerušila Natalie tím, že ji nenápadně šťouchla loktem.

Podezřívavě jsem si je obě prohlédla.

„Co jsi chtěla říct?"

Samantha nervózně zakašlala a Natalie si povzdechla.

„No, zítra by mohl náš škola ztratit svého největšího lamače srdcí."

„Proč, Harper umře a udělá ze světa lepší místo?" Ušklíbla jsem se.

„Ne, jen říkám, víš, možná si zítra někoho najde, a já nevím, možná, se bude chtít zavázat." Natalie nervózně přešlapovala.

Pár sekund jsem se na ni dívala a pak jsem se rozesmála. Nahlas. Měla jsem problémy s dýcháním, ale přesto jsem nedokázala ovládnout svůj smích.

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se rozesmála. „Dobře, proč si myslíš, že se zítra probudí jako jiný člověk a bude mít motivaci se s nějakou holkou zavázat?"

Obě se na sebe nervózně podívaly.

Rozhlédla jsem se po parkovišti a hledala tmavě modré BMW. Jo, to je moje auto, když mé oči spočinuly na tématu naší konverzace.

„Jen se na něj podívejte."

Obě otočily hlavy směrem, kterým jsem ukazovala, aby se podívaly na Harpera Caina, který se opět líbal s jinou holkou a opíral se o své auto. Ohmatával jí zadek a ona se ho držela, jako by na tom závisel její život.

„Dneska jsem ho viděla šukat s Marií v komoře uklízečky. Pak jsem ho viděla líbat se s jinou holkou v hodině angličtiny. A tady se líbá s další brunetkou. Tři holky za den lidi. A nejsem si ani jistá, kolik jich bylo víc."

„No jo. On je....... ehm, hráč. To nepopíráme." Řekla Samantha.

Natalie přikývla. „Jo, myslím, jen říkám, že ho možná nějaká holka srazí na kolena?"

„O jaké holce mluvíš, Natalie? On se už líbal s každou holkou ve škole?" Protočila jsem oči nad jejím návrhem.

„Já nevím. Jen říkám, víš, že by se mohl změnit." Samantha se nervózně zasmála.

Byly prostě divné.

„Víte co", odemkla jsem auto a hodila tašku na sedadlo spolujezdce, „v den, kdy se změní, se s ním vyspím sama. Dávám vám své slovo." Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou.

Obě se nervózně zasmály, vyměnily si divný pohled, zamávaly mi a zamířily ke svým autům.

Zavrtěla jsem hlavou a potichu se zasmála.

Že by Harper Cain změnil své způsoby? Nad tou myšlenkou bych se mohla smát věčně.