Lucian se zamračil, když sledoval ženu, jak kolem něj proplouvá, ignorujíc ruku, kterou jí nabídl k potřesení.

Tahle žena tu práci ještě nedostala, ale už se k němu chovala hrubě.

Ne že by ji měli odmítnout. Společnost ji v tuto chvíli potřebovala.

"Posadím se, pane Go," řekla s úsměvem, který jí nemizel z tváře, což ho už teď dráždilo.

Lucian si upravil kravatu, přešel k jediné židli naproti ní a usadil se na ni. Nespustil z ní oči, ale ona se mu pohledem nevyrovnala.

Její modré oči ho propichovaly, jako by mu vyhrožovaly.

"Těším se na vaši spolupráci s L.G. Jen jsem se chtěl osobně setkat s novou právní poradkyní. Proto jsem vás požádal o schůzku. Smlouvu dostanu," promluvil konečně Lucian.

Vstal, přešel ke svému stolu, popadl interkom, vyťukal několik čísel a čekal na odezvu.

"Přineste smlouvu, je tu."

Po několika minutách ticha se dveře otevřely a vstoupil Hames, generální ředitel L.G., a také Lucianův nejlepší přítel.

"Ahoj, brácho," vešel Hames a letmo pohlédl na ženu.

"Ahoj, já jsem Hames Kades," řekl s úsměvem na tváři.

Přešel blíž k Lucianovi a položil hnědou obálku se smlouvou na stůl před něj.

"Vasilissa Hathawayová."

"Jo, vím. Doporučil jsem tě," zazářil na ni úsměvem.

"Ach, děkuji," zasmála se.

Lucian zvedl obočí a potlačil úšklebek, když ji viděl usmívat se.

Usmála se na Hamese upřímně, zatímco jemu věnovala pohled "to je mi jedno"?

"Jo. Byl jsem ohromen tvou prací, takže jsem neodolal," usmál se znovu a posadil se na opěrku židle, na které seděl Lucian.

"Děkuji za kompliment," usmála se Vasilissa znovu.

Mírně otrávený Lucian si odkašlal, zvedl obálku a položil ji na stůl před ženu.

"Tady je."

Sledoval, jak žena zvedla obálku, vytáhla papír a vrátila ho, aniž by se podívala, co obsahuje.

"Prohlédnu si to a přinesu zpět. Můžu to udělat, že?" řekla Vasilissa a vstala, aniž by čekala na odpověď.

"Jasně, budu čekat na tvou odpověď," odpověděl.

"Bylo mi potěšením vás poznat, slečno Hathawayová," natáhl Hames ruku a Vasilissa si s ním bez váhání potřásla rukou.

"Mě také."

"Doprovodím vás," řekl Hames a Lucian jen podrážděně sledoval, jak vyvádí blondýnu ven.

"Ta ženská se mi ani trochu nelíbí," vyjádřil Lucian svůj názor, jakmile se Hames vrátil do své kanceláře.

"Proč? Myslím, že je v pohodě," zasmál se Hames nad mrzutostí svého přítele.

"Je v pohodě? Určitě hraje nějakou roli. Na mě si hrála na 'je mi jedno, kdo jsi' a tobě ukazovala tu sladkou holku ze střední školy. Co to má znamenat?" zamračil se Lucian a Hames se zasmál, což ho ještě víc podráždilo.

Ten chlap byl jeho nejlepší přítel, ale nesnášel, jak se nikdy na ničem neshodli.

"Myslíš, že Vasilissa hraje nějakou roli? Brácho, je jedna z nejlepších a ty si jen myslíš, že hraje roli, protože se tebou nenechá zastrašit," odpověděl Hames.

"Cože? Myslíš, že jsem zastrašující? Natáhl jsem ruku k potřesení a ona mě odstrčila, ale když jsi vešel ty, byla jako 'ahoj!', a odhalila svůj divný úsměv. Určitě hrála na straně favoritismu, samozřejmě!" zasyčel Lucian.

"Bůh s námi, nemůžu uvěřit, že kvůli tomu kňouráš. Té ženské bylo jasně jedno, co si o ní myslíš, ale ty se tu trápíš tím, jak se chovala," zakroutil Hames hlavou.

Lucian se ušklíbl a naklonil hlavu, "Jak se chovala, na mě nemělo žádný vliv. Zajímalo by mě, jak se dostala na vrchol s tím svým hnusným chováním."

Hames rozšířil oči a zakroutil hlavou, "Nemůžu uvěřit, že to říká ten nejhnusnější předseda v celé LA."

"Víš, proč tě nemám rád?" zamračil se Lucian.

"Ne, máš mě rád."

"Nepodporuješ mě. Neshodneme se na ničem."

"To proto, že tvůj způsob myšlení je divný," pokrčil Hames rameny.

"Ať si," zasyčel Lucian.

Když Hames nic neřekl, Lucian nervózně vydechl a řekl: "Dneska ho jdu navštívit."

"Dědu?" rozšířil Hames oči.

"Ano."

Odpověděl a všiml si, jak se Hamesův výraz změnil ve vážný.

"Budeš v pořádku?" zeptal se Hames.

"Ano. Už jsem ho dlouho nenavštívil jen proto, že mi to řekl. Mám pocit, že bych ho měl navštívit znovu."

"Chápu, že tvůj dědeček měl rád Cassandru, ale není to už moc?"

Lucian si povzdechl a promnul si spánky, "Já vím, že jo."

==

Mezitím…

Vasilissa vystoupila z výtahu a odešla od něj, když do ní někdo narazil.

Dobře, ona narazila do té osoby.

"Ach, já…" zamumlala, když se sehnula, aby zvedla kabelku ženě, která jí vypadla z ruky.

"Je mi tak…" její hlas se vytratil, když se setkala pohledem se ženou s nejhrozivějším výrazem, jaký kdy viděla.

Rosaline.

Milenka jejího bývalého manžela, nyní snoubenka, stále nevdaná po třech letech zasnoubení.

Samozřejmě, že věděla všechno, co tito lidé chtěli, aby veřejnost věděla o jejich každodenním životě.

Za posledních pět let byla pomsta, nenávist, kterou k nim chovala, jednou z věcí, které ji držely při životě.

Nyní, když se dívala na ženu, která byla před mnoha lety téměř příčinou jejího neštěstí, sevřela ruku v pěst a zatnula zuby.

"Promiň…" dodala nakonec a podala jí kabelku.

"Promiň? Právě jsi mi zničila kabelku!" rozšířila oči a vydala vysoký tón hlasu, který byl pro uši docela nepříjemný.

"Právě jsem řekla promiň, řekla bys to samé, kdybys to byla ty, kdo do mě narazil a shodil mi kabelku," řekla Vasilissa bez úsměvu. Nemračila se ani.

"No, já jsem to neudělala. A není to tak, jako by tvoje kabelka z tržnice měla hodnotu miliard, které si nemůžu dovolit," zasyčela Rosaline.

"Ani tvoje nemá hodnotu miliard, které si nemůžu dovolit," pomalu se jí na tváři vkrádal otravný úsměv.

"Je to limitovaná edice!" vykřikla Rosaline, což přimělo lidi, aby se otočili jejich směrem.

"Moje taky," s úsměvem Vasilissa zazářila.

Ustoupila o krok, otevřela kabelku a vytáhla vizitku.

"Zaplatím jakékoli škody. Tady je moje vizitka. Můžeš zavolat kdykoli, jsem milá," poplácala ji po rameni a pak kolem ní prošla, cítila dýkové pohledy, které na ni žena házela.

Rosaline pevně sevřela pěst, když sledovala, jak žena odchází.

Ta ženská ji právě naštvala, ale je to to nejmenší z jejích starostí v tuto chvíli.

Lucian ano.

Muž, se kterým byla zasnoubená tři roky a stále si ho nevzala!

===

Dveře jeho kanceláře se otevřely a Rosaline vtrhla dovnitř, za ní běžela jeho sekretářka.

"Řekla jsem jí, že…"

"Odejdi," přerušil ji a podíval se na svou snoubenku, která měla na tváři rozzlobený výraz.

"Nechám vás dva na to," vstal Hames a odešel z kanceláře, aniž by skrýval, že tu ženu nemá rád.

Lucian vstal z pohovky, přešel ke svému křeslu a usadil se na něj, "Proč jsi tady, Rose? Neřekla jsi mi, že přijdeš."

"Víš přesně, proč jsem tady, Luciane," položila kabelku a přešla k němu.

"Nevím a ocenil bych, kdybys mi to prostě řekla," odpověděl a sledoval, jak se usadila na stole před ním a položila si nohy na židli mezi jeho stehna.

"Měl jsi za mnou přijít včera večer," protáhla.

"Rose, byl jsem unavený. Pracoval jsem přesčas a potřeboval jsem si odpočinout. Určitě nebylo to, co jsem potřeboval, přijít k tobě," odpověděl.

"Proč to nebylo to, co jsi chtěl? Luciane, už tři roky nosím tenhle prsten na prstě. Je na čase, abychom se vzali. Už je to pět let, co jsi ukončil vztah se svou bývalou manželkou!" vyštěkla.

"Ty na to spěcháš, Rose," řekl.

"Spěchám? Luciane, už je to skoro šest let a já spěchám?" zamračila se.

Způsob, jakým zůstával vždycky v klidu v každé situaci, ji vždycky hluboce štval.

Lucian vydechl, opřel hlavu o opěrku a zavřel oči.

Tohle byla žena, kterou kdysi miloval a nemohl si pomoct, ale musel přiznat, že se věci mění. Rose byla příliš upjatá a otravná a začínalo se mu to hnusit.

Ty maličkosti, které mu dřív nevadily, ho teď dusily.

Neměl to komu říct, ani Hamesovi.

Koneckonců, ten chlap ho varoval a on ho neposlouchal.

"Už se ti nelíbím?"

Trhl sebou, když ucítil její nohu spočívat na jeho mužství, a otevřel oči.

"Co to děláš?"

"Co se zdá, že dělám?" usmála se spíš svůdně.

Rosalinein úsměv pomalu vybledl, "Tohle je moje kancelář a dobře víš, že tady nepovoluju takové VĚCI," zamračila se, když protáhla to "věci".

"Luci…"

Ten chlap to nechtěl poslouchat, odstrčil její nohu stranou a vstal ze židle.

"Musím teď někam jít. Přišla jsi v nevhodnou chvíli, pokud to můžu říct," řekl Lucian, aniž by se na ni podíval, když popadl sako.

"Kdy je ta správná chvíle, Luciane?!" zakřičela Rosaline nevědomky.

"Teď ne."

Když viděla, že je Lucian připravený odejít, slezla ze stolu, obula si boty na podpatku, popadla kabelku a spěchala za svým snoubencem.

Pokud je něco, co nedovolí lidem zjistit. Je to její upadající vztah s Lucianem.

==

Goovo sídlo.

Lucian se nuceně usmál, když se zadíval na usmívající se tvář své matky. Zastavil se před ní a objal ji.

"Můj synu," usmála se Brenda, když obmotala ruce kolem synova obrovského těla.

"Myslela jsem, že mě taky nechceš vidět. Ani jsi mi nezavolal. Ani jsi mi nevrátil hovory," vrhla na něj obviňující pohled poté, co se rozloučili s objetím.

"Omlouvám se, byl jsem zavalený prací. Bylo mnoho věcí, které jsem musel udělat," přiznal se s omluvou.

"Trochu si odpočiň, ano? Přepracováváš se. Samozřejmě, jsem na tebe hrdá. Tisk neopomene vysílat tvé úspěchy a všechno, co každý den získáš, ale měl by sis to ulehčit… a jednoho dne se oženit," řekla to poslední téměř šeptem, ale Lucian to slyšel.

"Prosím, mami," protočil očima.

"Co? Neměl by sis už vzít Rosaline? Necháváš tu nevinnou ženu čekat."

"Přišla Rose za tebou?"

Samozřejmě se musel zeptat, jeho matka byla velmi předvídatelná.

Člověk by snadno uhodl, že předává Rosalineinu zprávu.

"Proč? Nemůžu si dát oběd se svou snachou?" zasyčela Brenda a odvrátila pohled.

"To nebudu řešit. Jsem tu kvůli dědovi, je ve svém pokoji?" zeptal se a jeho matka přikývla hlavou.

*

"Vypadni."

Drsný, chraplavý hlas jeho dědečka ho přivítal.

"Ale no tak, dědo, nejsi na mě příliš krutý? Už jsou to čtyři roky," zasténal.

Před čtyřmi lety, když se jeho dědeček probudil z kómatu, které trvalo přes rok a půl, se nejprve zeptal na Cassandru a byl velmi nespokojený s tím, že se jeho vnuk s tou ženou rozvedl.

"Řekl jsem ti, abys sem nechodil, dokud se nevrátíš s Cassandrou!" zakřičel.

"Jak se můžeš pořád ptát na tu ženskou? Skoro pošpinila obraz naší rodiny. Podváděla mě."

"Cassandra tě nepodváděla. Byla to nejčistší žena vůbec!" odsekl naštvaně.

"Dědo, po důkazech, které jsem ti předložil?" zamračil se Lucian.

"Řekl jsem ti, abys přinesl skutečné důkazy. Ne nějaké zfalšované soubory!"

"Ty jsou skutečné. Nevěříš tomu kvůli své hluboké lásce k té ženě."

"Hlupáku. Cassandra má zrzavé vlasy a ta žena na těch údajných důkazech? Měla vínové vlasy!" vybuchl naštvaně a Lucian se zamračil.

"Co to říkáš?"

"Tvoje žena měla zrzavé vlasy a ta žena na fotkách, které jsi mi ukázal, ne. Měla vínové vlasy," zopakoval, tentokrát pevně a odvážněji.

"Sakra."

Pomyslel si Lucian.

Pokud to nebyla Cassandra, kdo to byl?