Rosaline vyšla z koupelny v bílém ručníku, vklouzla do kožešinových pantoflí a zamířila k telefonu, který pípl, signalizujíc právě doručené upozornění.

Zvedla ho a otevřela obrázek, který jí poslal její informátor, a usmála se. Byla to fotografie Cassandry vystupující z taxíku se zavazadly.

Vytočila číslo a na druhé straně se ozvalo téměř okamžitě. "Paní."

"Kam míří?" zeptala se.

"Nevím. Sleduji ji od té doby, co se dnes ráno odhlásila z hotelového pokoje."

"Sledujte ji dál," začala.

Potřebovala tu ženu úplně pryč z jejich životů.

"Chyťte ji, až budete mít příležitost, a vystrašte ji. Vyhrožujte jí. Opakuji, pouze jí vyhrožujte, ať se drží dál od Luciana. Nebuďte hloupí a nezmiňujte moje jméno. Ujistěte se, že je dostatečně vyděšená, než ji pustíte. Rozumíte?"

"Ano, paní."

"Dobře," dodala Rosaline a pak hovor ukončila.

Hodila telefon na postel, přešla ke stolu, vzala sklenici alkoholického vína a pomalu ho usrkávala.

Včera večer, když za ní Lucian přišel. Řekl jí, že podepsal rozvodové papíry.

Co pravděpodobně nevěděl, bylo, že Cassandra ráno odešla z domu a ona to věděla, protože měla muže, kteří se jí hrabali v každodenním životě.

Nejprve chtěla počkat, až Lucian tu ženu sám vyžene z domu, ale trvalo to déle, než plánovali.

Plán byl rozvést se s ní po roce jejich domluveného manželství.

Když se zdálo, že Lucian se nechystá Cassandru tak brzy poslat pryč. Pokusila se na tu ženu vyhrabat špínu. Ale sakra, Cassandra byla prostě příliš oddaná jejich domluvenému manželství.

Takže neměla jinou možnost, než to udělat po svém.

Zaplatila nějaké ošuntělé prostitutce, vyfotila ji a pak to nechala upravit ve Photoshopu.

Technologie pokročila. Nikdo neuvěří, že to nebyla Cassandra na těch špinavých fotkách.

Anonymně je poslala paní Brendě Go, Lucianově matce.

Byla si jistá, že paní Brenda to jen tak nenechá být.

Samozřejmě, Lucian na to skočil!

Koneckonců, i on potřeboval důvody, aby tu ženu odhodil.

Udělala by cokoliv, aby pomohla tu ženu odhodit, pokud by to znamenalo, že může být s Lucianem.

Lucian a ona byli přátelé z dětství a od dětství si vždy slibovali, že se vezmou.

Všichni věděli o jejich lásce, její rodiče, Lucianova matka, kromě jeho dědečka, který k ní z nějakých jemu známých důvodů náhle ochladl.

To ji moc netrápilo. Nevěděla, jak velký vliv má ten stařík na Luciana, dokud najednou nechtěl, aby se oženil s Cassandrou. A k jejímu největšímu překvapení, Lucian to přijal bez velkých protestů!

Rosaline po včerejší noci s Lucianem měla pocit, jako by Lucian začal o rozvodu pochybovat. Mohlo to být jen její myšlenky, protože věděla, že Lucian nemůže mít tu ženu tak blízko u sebe.

Potřebovala, aby Cassandra odešla daleko sama od sebe. Byla by to katastrofa, kdyby Lucian najednou chtěl svou bývalou ženu znovu najít. Koneckonců, Lucian byl tak nepředvídatelný.

***

Cassandra se konečně zastavila a znovu se rozhlédla. Chodila už chvíli a neměla tušení, jak dlouho chodila.

Neměla kam jít a to uvědomění jí neustále vehnalo slzy do očí.

Před svatbou s Lucianem byla typ člověka, který měl málo přátel, a když se rozšířila zpráva o její svatbě s miliardářem. Lidé se od ní drželi dál.

Neměla dům, kam by se mohla vrátit, a neměla ani nikoho, kdo by na ni čekal.

Strávila noc v hotelu a Cassandra věděla, že tam nemůže žít navždy. Musela jít ven a najít si jiné místo k životu.

Stále měla nějaké peníze a doufala, že jí to bude stačit, než Lucian pošle slíbené výživné.

Možná byla příliš impulzivní, možná kdyby zůstala a prosila toho muže víc, možná by jí dal ještě jednu šanci.

"Ach, ubohá Cassie, teď rozhodně není čas obviňovat se nebo cokoliv. Teď už je konec!" napomenula se.

Netrvalo však dlouho a všimla si černé dodávky, která se pomalu táhla za ní.

Nejprve to byla její představivost, dokud se nezastavila před motorkou, nenaklonila zrcátko a nesledovala, jak dodávka přestala jet.

Ti lidé ji sledovali a byla si tím jistá.

Kdo je poslal?

Lucian?

Lucianova matka?

Nebo Rosaline?

Znovu se rozešla, tentokrát rychleji než předtím.

Netrvalo dlouho a dodávka se zastavila před ní a vydala hlasitý skřípot.

Cassandra se trhla, nevědomky upustila tašku a otočila se, aby se podívala do dodávky, která se právě otevřela.

"Ahoj, kam jdeš? Mohla bys využít svezení," řekl jeden z nich s širokým úsměvem.

"N...ne, děkuji." zachvěla se a sehnula se, aby zvedla tašku.

"No tak, nebuď tvrdohlavá!" vystoupil z dodávky a popadl ji za ruku.

"Nepotřebuji svézt. Už jsem doma. Tam je můj dům," zachvěla se, když náhodně ukázala.

"Tam? Tam žádný dům není."

Cassandra se otočila, aby se podívala tam, kam ukázala, a než se nadála, ten muž ji zvedl a hodil do dodávky.

Jiný muž ji držel, zatímco ten muž popadl její tašku, hodil ji do dodávky a spěchal dovnitř.

"Kam mě vezete?! Víte, kdo jsem?!" křičela, jakmile se auto rozjelo.

"Ach, prosím, umlčte ji. Můžete?" zamručel muž za volantem.

"Kolik vám zaplatili? Dám vám víc. Mám tolik peněz a..." ještě říkala, když ucítila, jak jí kapesník zakryl nos. Nemohla protestovat dlouho, než nechala temnotu převzít vládu.

***

Cassandra otevřela oči s mrzutým pohledem a pomalu se rozhlédla. Když si uvědomila, že je v autě sama, posadila se spěšně a vlna nevolnosti ji zasáhla a připomněla jí, že je těhotná a musí být v bezpečí pro sebe i své dítě.

Cassandra se přesunula na okraj sedadla auta a vykoukla ven z otevřené dodávky, jen aby si uvědomila, že je sama v neznámém a odlehlém prostředí.

Jemně vystoupila z dodávky, po špičkách a pomalu od ní odešla. Cassandra nešla ani kousek, když uslyšela: "Kam si sakra myslíš, že jdeš?"

Otočila se, aby se podívala na muže, kteří stáli poblíž dodávky, a pak se dala do běhu.

"Sakra, chyťte ji!" zakřičel jeden z mužů a ona mohla jen zrychlit.

"Sakra, je rychlá!" slyšela jednoho z nich křičet, ale jen dál běžela.

Nenechá ty lidi, aby ji zabili. Vsadila se, že nemají tušení, jak velký má instinkt přežití.

*

Po chvíli běhu se Cassandra náhle zastavila a pohlédla dolů. "Sakra, tohle je slepá ulička," zamumlala si pro sebe, když kopla kámen dolů z útesu.

"Už není kam utéct, milostivá paní?" jeden z chlapů konečně dorazil, těžce oddychoval a ti ostatní dorazili krátce poté.

"Co ode mě chcete?! Poslal vás Lucian, abyste mi tohle udělali?!" křičela.

"Proto byste neměla být posedlá tím, co nebylo vaše," řekl.

"Kolik ti zaplatil? Dám ti jakoukoli částku, o kterou požádáš. Věř mi, mám peníze. Nevěříš tomu, že?" zeptala se s úsměvem.

Úsměv, kvůli kterému vypadala jako blázen.

"Co to říká?" jeden z nich se zamračil.

Udělal k ní krok blíž, vytáhl z kapsy nůž a vytáhl ho z pochvy, což způsobilo, že žena nevědomky ustoupila.

"Jen tě chci varovat. Jsem teď velkorysý. Opusť zemi a už se nikdy nevracej," řekl a šel k ní.

"Mluv odtamtud. Nepřibližuj se!" křičela Cassandra.

"Jen chci, abys mi dobře rozuměla. Drž se hodně daleko od Luciana, pokud se nechceš setkat se smrtí."

"Co to říká? Myslím, že teď zemřu."

Pomyslí si nešťastně.

"Odpověz mi!" s tím se na ni muž vrhl.

Nevědomky jí uklouzla noha a snažila se znovu získat rovnováhu.

"Sakra, ne!" zakřičel jeden z mužů a spěchal, aby se chytil zábradlí.

Bylo pozdě.

Sledoval, jak žena strašlivě padá dolů z útesu.

"Sakra. Spadla?" zeptal se jeden z nich.

"Co? Spadla? Jsi slepý, že nevidíš, co se právě stalo?!" zahřměl.

"Sakra, co máme dělat?!"

"Máme jí to říct?"

"Měli bychom. Pravděpodobně by se jí ta zpráva líbila."

"Co? Jasně řekla, že se jí nemáme dotknout, sakra!"

"Tak co? Popřít to? Radši jí to řekneme. Pokud to zjistí sama později, jsme ztraceni! To víš!"

===

O pět let později.

"Co jsi říkala?" Vasilisa Hathawayová je nejvyhledávanější právnička ve Spojených státech.

"Právě přišla zpráva od skupiny společností L.G. Je to nabídka stát se jejich právní poradkyní," zopakovala Nina, její sekretářka.

"Dobře!" Vasilissa zatleskala.

"Nezačínáš být posedlá L.G.? Teď, když přišla nabídka. Neříkej mi, že odsud odejdeš."

"Proč? Máš pro mě tady práci?" Vasilissa zvedla obočí.

"Ne. Nemám," zavrtěla hlavou a stiskla rty.

Bylo nejlepší už nic neříkat. Její šéfová byla velmi děsivá, kdykoli se rozzlobila.

"Zrušte mi dnešní program. Jdu ven," Vasilissa popadla kabát a vyšla ze své kanceláře.

*

Ignorujíc pozdravy od svých podřízených v práci, nasedla do auta, nastartovala motor a odjela.

Její sen mnoha let se konečně naplňuje. Teď, když se vrací do USA, se jí na tváři rozlil nepříjemný pohled.

Po mnoha minutách jízdy zastavila auto před chatou, vystoupila z něj, zamířila k bráně a položila prst na snímač otisků prstů, který se okamžitě odemkl.

"Mami!" ozval se drobný hlas její dcery Hazel.

"Ahoj, moje zlato. Jak moc se ti stýská?" sehnula se a zvedla ji ze země.

"Moc!" Hazel se zazubila.

"Otče," řekla Vasilissa tiše, jakmile vstoupila do obývacího pokoje.

"Dostala jsi tu zprávu? L.G. tě chce najmout," řekl místo toho.

"Jak jsi to věděl?" zamračila se. Právě dostala zprávu před necelou hodinou.

Ale pak zase nic neunikne jejímu adoptivnímu otci.

"Takže odcházíš?" zeptal se a Vasilissa pomalu přikývla hlavou.

"Proč? Nemáš radost? Čekala jsi na to mnoho let," zvedl obočí.

"Já vím, ale... cítím se teď tak nejistě," zavrtěla hlavou.

"Pojď sem," poplácal židli vedle sebe.

"Podpořím jakékoli rozhodnutí, které učiníš. To víš," poplácal ji po zádech.

"Já vím."

"Dobře. Udělej, co chceš dělat, a já tě podpořím, Cassandro," řekl a objal ji.

"Moc ti děkuji, otče," popotáhla nosem.

Vasilissa vydechla a zaškubala ústy. Dlouho očekávaný den se blíží. Brzy se setká s těmi, kteří se ji pokusili zabít.

***

O měsíc později, USA.

Vasilissa konečně vstoupila do vysoké budovy po mnoha minutách stání zpocenýma rukama a došla na recepci.

"Jsem tady, abych se setkala s předsedou," řekla.

"Máte s ním schůzku?"

"Ano. Jmenuji se Vasilissa Hathawayová," prohlásila.

Sledovala, jak žena zvedá telefon a volá, a nevědomky se rozhlédla kolem.

"Dobře, teď vás přijme," řekla.

"Jděte rovně odtud a uvidíte výtah po levé straně. Máte jet do 67. patra," navedla ji a Vasilissa jen přikývla hlavou a pak se otočila, aby odešla.

*

Vasilissa čekala, až se výtah pípnutím otevře, vstoupila dovnitř, stiskla klávesu 67 a pak se přesunula stranou pro dvě dámy, které právě vstoupily, a čekala, až se dveře zavřou.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, se výtah konečně zastavil, dveře se otevřely a ona z něj vystoupila.

Nervózně zatnula pěst, když zamířila ke dveřím, na kterých byl nápis "Předseda".

Zaklepala na dveře, a když po chvíli nedostala odpověď, dveře otevřela a vstoupila dovnitř.

Pomalu se procházela dovnitř a rozhlížela se po velké kanceláři, dokud její oči nespadly na sklenici na stole, na které byla vytištěna jména. "Předseda Lucian Go," přečetla tiše a pak se dveře otevřely.

Vasilissa se rychle otočila a střetla se pohledem s vysokým mužem před sebou, který vypadal chladně a arogantně, jak byl zobrazen ve zprávách.

"Ano?" Jeho hluboký hlas jí hluboce zazněl v uších a připomněl jí, jak dlouho byla pryč od tohoto muže, který nevypadal, že by o jeden kousek zestárl.

Konečně se vzpamatovala, upřela na něj oči a její rty se stáhly do jemného úsměvu: "Jsem Vasilissa Hathawayová, právní poradkyně skupiny společností L.G."

"Ach. Lucian Go," odpověděl a pak natáhl ruku dopředu.

Vasilissa přikývla hlavou, pohlédla na jeho ruku a na její tváři se rozlil úsměv.

"Nikdy nezapomenu tvé jméno," řekla si pro sebe.

Jak moc bude její pomsta sladká?

Pokračování příště…