Pan Harding se na mě usměje, položí mi ruku na kříž a jemně mě vede z výtahu. Pocit jeho dlaně přitisknuté na mně zapálí každou buňku v mém těle touhou. Snažím se chovat nenuceně a ne jako bych za sebou zanechávala cestičku vzrušení. Jsem příliš v rozpacích na to, abych se podívala, jestli nekapu na podlahu, ale do prdele, přesně takový z toho mám pocit.

Provede mě kolem své sekretářky a zastaví se, jen aby řekl: „Doris, zajistěte, prosím, abych nebyl rušen,“ než mě zavede do své velmi velké, velmi luxusní kanceláře. Jakmile jsme uvnitř, zavře dveře a dojde ke svému stolu. Otočí se, opře se o něj a překříží dlouhé nohy před sebou, zatímco mě pozoruje. Nejsem si jistá, co mám dělat, takže tam jen trapně stojím a rozhlížím se po jeho kanceláři. Je impozantní, mírně řečeno. Stůl, o který se opírá, je velký a vyrobený z nějakého tmavého dřeva, před stolem jsou dvě kožená křesla a celou jednu stěnu tvoří okna, která nabízejí úžasný výhled na jezero, kolem něhož je město postaveno.

„Páni,“ vydechnu a sleduji hejno ptáků, jak prolétá kolem a pak se stáčí nad vodu.

„Jsem rád, že se vám to líbí,“ řekne pan Harding a stále mě sleduje těma svýma intenzivníma zelenýma očima. „Proč se neposadíte, Renee?“

Vděčná, že mi někdo řekl, co mám dělat, protože můj mozek se právě rozhodl přestat fungovat, přejdu k němu a posadím se do plyšového koženého křesla před ním. Jeho oči přejedou po mém svetru. „Je vám zima?“ zeptá se a zvedne obočí.

Cítím, jak se mi znovu zahřívají tváře, když si vzpomenu, jak tvrdé mám bradavky a jak super moudré bylo mé rozhodnutí jít bez podprsenky. „Um, ne,“ zmůžu se na zamumlání.

„Tak si to sundejte.“

Jeho rozkazovačný tón a sebejistý způsob vystupování mě nutí se na sedadle prakticky vrtět. Stáhnu si svetr a cítím, jak rudnu čím dál víc, když pomalu padá dolů a odhaluje mé přiléhavé tričko a tvrdé bradavky. Vydá rychlé, hluboké zavrčení, které rychle utne, a když jsem stále příliš v rozpacích, abych se na něj podívala, řekne: „Renee.“ To jediné slovo mě donutí zvednout oči k těm jeho. Žár v nich mě málem srazí na zadek, ale zbytek těla drží pod dokonalou kontrolou. Jediným dalším vodítkem, že to na něj působí, je způsob, jakým zatíná čelisti o něco pevněji.

„Zajímavá volba oblečení na to, abyste přinesla tátovi oběd.“

Když nic neříkám, koutky úst se mu zvednou v malém úšklebku, který na něm vypadá ďábelsky. Je to ten typ pohledu, který slibuje všemožné zvrhlé, úžasné věci, a já je chci všechny. „Oblékla jste si to pro mě?“ „Ano,“ řekne a podívám se mu do očí.

„Dobře.“ Znovu mě přejede očima. „Vidím, že jste se dnes rozhodla vynechat podprsenku. Hodná holka,“ pochválí mě, což mě donutí vydat tiché zasténání, než se stihnu zarazit. Zvedne nad tím obočí, ale nekomentuje to. „Vynechala jste i kalhotky?“

„Ne.“

„Řekněte mi, co je pod tou malou sukní.“

„Černá tanga.“

„Co ještě?“

Zmateně se na něj podívám. „To je všechno, co mám na sobě.“

Usměje se a řekne: „Vaše kunda, zlato. Řekněte mi o své kundě.“

Začnu si zvedat sukni, abych mu ji prostě ukázala, ale zastaví mě mlasknutím. „Ne, ne, mazlíčku. Řekněte mi to.“

„Um, no, je oholená a velmi, velmi mokrá.“

Zavře oči, jako by si představoval to, co říkám. „Jak mokrá?“

„Tak mokrá, pane Hardingu. Promočila jsem tanga a vnitřní stranu stehen mám kluzkou od svých šťáv.“

„Hodná holka,“ řekne a mně se líbí, jak napjatě jeho hlas zní.

„Je tu ještě něco, pane Hardingu.“

Otevře oči a podívá se na mě. „Co je to, zlato?“ „Můj klín je nedotčený.“

Sevře stůl tak pevně, až vidím, jak mu zbělely klouby. „Co přesně tím myslíte?“

Usměju se a řekne: „Myslím tím, že jsem panna a nikdo mou kundu nikdy neviděl ani se jí nedotkl.“ Pohrávám si s lemem sukně. „Vím, že je to hloupé, ale už nějakou dobu do vás blázen a vždycky jsem si přála, abyste byl mým prvním vy.“

Věnuje mi hříšně zvrhlý úšklebek. „Chceš, abych tě připravil o věneček, mazlíčku?“

„Ano,“ zasténám, přejedu očima po jeho mohutném těle a tiše vydechnu, když uvidím tu velkou bouli v jeho kalhotách.

„Tak buď hodná holka a jdi se postavit k oknu.“

To je ta poslední věc, kterou čekám, že řekne, takže tam jen sedím a čekám, až mi řekne, že tím myslel postavit se a ohnout se, abych tě mohl ošukat, ale nic dalšího neříká, jen mě sleduje tím stejným intenzivním pohledem, který mě donutí rychle vstát a přejít k té velké stěně z oken. Když jsem u ní, ohlédnu se na něj a přemýšlím, co mám sakra dělat.

Usměje se a řekne: „Ruce na sklo, Renee.“