Ranní zasedací místnost působila chladněji než obvykle, ačkoliv Laura nemohla vinit termostat. Zatímco na obrazovce blikala čísla, její mysl stále přehrávala Westonova poslední slova, způsob, jakým mezi nimi visela jako námraza, která odmítala roztát.

Oči, které na ni hleděly zpět, byly tůněmi bouřkově temného inkoustu, jejichž hlubiny byly tak klidné, až se zdály bezedné. Pod těma očima spočívala