Abigail mířila za svým přítelem. Chodili spolu rok a byl to ten nejlepší rok jejího života. Setkání s Alejandrem a jeho přítomnost v jejím životě byl dar z Boha, nikdy předtím nepotkala muže tak podmanivého a fascinujícího.

Už jen jeho přítomnost byla dominantní. Pokaždé, když byla poblíž, se jí zrychlil tep a po celém těle jí naskakovala husí kůže. Byl její první a té noci si dal záležet, pomalu jí ukazoval rozkoše milování.

Je mu dvacet šest, je o sedm let starší než ona. Ví, že si přivydělává, protože jeho rodina nemá moc peněz a on nikdy nedokončil školu. Má mladšího bratra a sestru a i když jeho otec pracuje, nestačí to na celý měsíc.

Nemá toho moc, ale Abby je to jedno. Miluje ho pro to, jaký je, a ne pro to, co jí může dát. Jeho čas pro ni znamenal víc a zatím tu vždycky byl, pozorný, ujišťoval se, že je v pořádku a nic nepotřebuje. Abigail miluje, že se o ni tolik stará, i když má starosti s rodinou, vždycky se postará o to, aby měla všechno, co potřebuje.

Dotkla se stříbrného přívěsku, který jí dal k prvnímu výročí. Je v něm jejich fotka. Nejdřív ten náhrdelník nechtěla přijmout, protože vypadal draze, ale nakonec, když byla nahá, nasycená a ležela v jeho náručí, jí ho nevědomky zapnul kolem krku. Od té doby ho nikdy nesundala. Za boží milosti.

Stále studovala a její rodiče o Alejandrovi nemají tušení. Dokonce ani jeho rodina ji nezná. Rozhodli se, že svůj vztah udrží v tajnosti a uvidí, kam to povede. Zatím to bylo skvělé. Abby potkala jeho bratra Artura jen jednou, když se zastavil v malém bytě, který bratři sdílejí. Bratři jsou opravdu pohlední, to se jim musí nechat, a jejich tmavá olivová pleť jen zvyšuje jejich sex-appeal. Alejandro je nejvyšší, s tmavými černými vlasy. Když se poprvé setkali v jednom ze seattleských nočních klubů, Abby se ztratila jen při pohledu do těch tmavě hnědých očí. Bylo to, jako by ji svlékal pohledem, jako by viděl skrz ni.

Jejich setkání bylo od prvního dne okamžitou přitažlivostí a když se dali dohromady, bylo to ohromující. Od té doby se nikdy nerozloučili. Podívala se na hodinky. Alejandro by měl být v jejich bytě. Jeho brigáda v supermarketu trvá jen pár hodin, než se vrátí domů. Radši by si měla pospíšit.

Dnes se s ním chce podělit o dobrou zprávu. Brzy nebudou jen dva, budou tři. Po tváři se jí rozlil úsměv, přejela si rukou po kaštanově hnědých vlasech a povzdechla si. Možná je na matku ještě mladá, ale s Alejandrem po boku zvládne cokoliv, zvládnou cokoliv. Důležité je, že jsou spolu.

Až dokončí školu, taky si najde práci, aby se necítil tak zatížený všemi povinnostmi. Možná se i vezmou. Zrychlila krok a šla rychleji k jejich bytu. V tuhle roční dobu byla v Seattlu zima. Zapomněla si vzít bundu, protože si myslela, že se vrátí, než zapadne slunce. A vrátila by se, kdyby ji matka negrilovala kvůli tomu, že nikdy není doma a ani se nevrací na víkendy. Být jedináček je na nic, ale po Abby už její matka nemohla mít děti, protože zjistili, že má rakovinu děložního čípku. Po léčbě jí řekli, že její šance na otěhotnění jsou mizivé.

Jestli se její matka dozví, že je její dcera těhotná, Abby už vidí, jak se vzteká a vypočítává všechny důvody, proč nikdy nechtěla, aby se její dcera stěhovala. Na tom ale nezáleží, čeká dítě a nechá si ho. Na názoru nikoho jiného, kromě otce dítěte, nezáleží.

Než došla k jejich činžovnímu domu, mrzla, rty měla ledově studené. Všimla si venku zaparkovaného velmi drahého červeného jaguáru. Čí to je auto? Říkala si. Od té doby, co se sem před sedmi měsíci nastěhovali, tu nikdy nikoho s autem neviděla. Nevšímala si toho a vyšla po schodech do druhého patra, do jejich pokoje. Výtah byl rozbitý. Když se přiblížila, uviděla, že dveře jsou pootevřené. Její kroky zavrávoraly, když uslyšela hlasy uvnitř jejich bytu. Byl to Alejandro a mluvil se svým bratrem. Na to, že jsou to Španělé, byla jejich angličtina dokonalá. Místo toho, aby vešla dovnitř, stála venku u dveří a poslouchala, jak mluví.

"Už to ví?" Slyšela Artura.

"Ne, řeknu jí to dneska," odpověděl Alejandro. O kom to mluví, říkala si Abby.

"Jak myslíš, že to vezme?" Zeptal se jeho bratr.

"Nevím, ale nemiluju ji. Sotva ji znám, a proto si ji nemůžu vzít, protože miluju někoho jiného. Doufám, že to pochopí."

Abigail cítila, jak se jí svět hroutí. Každá kost znecitlivěla. Chlad, který celou dobu cítila, okamžitě zmizel. Prázdnota ji pohltila. Kolena jí zeslábla a doslova se sesunula na zem. On si ji nemůže vzít? Miluje někoho jiného.

Husté slzy se jí draly na povrch, v krku ji bolelo a víčka pálila, když se nutila neplakat, ale slzy se přesto valily, horké a rychlé. Celou tu dobu si myslela.... věřila, že ji miluje, stará se o ni, ale to všechno byla lež. Vodil ji za nos a hrál si s ní jako s naivní hlupačkou, kterou byla. Věřila mu, milovala ho a on jí jen lhal. Abby cítila, jak se jí srdce láme na tisíc kousků.

"Jestli ji miluješ, znamená to, že si ji vezmeš?"

"Ano, chci ji požádat o ruku ještě dnes večer. Doufám, že brzy založíme rodinu. Víš, že jsem vždycky chtěl mít velkou rodinu." Slyšela bratra se uchechtnout.

"Já vím. Poprvé tě vidím takhle se motat kolem nějaké ženské, musí být výjimečná."

"Je, proto jí musím dát prsten na prst dřív, než to udělá nějaký jiný chlap. Dáme si na ex, Abigail bude brzy doma a v době, kdy sem dorazí, chci, abys byl pryč."

"Nějak spěcháš, co?"

"Neblázni, přijď zítra v tuhle dobu a budeš mít novou budoucí švagrovou."

"Řekl jsi vůbec Abigail pravdu o tom, kdo jsi doopravdy? Jak dlouho si myslíš, že můžeš skrývat fakt, že jsi milionář?"

"Řeknu jí to brzy," řekl Alejandro. Milionář? Abbyin mozek pracoval přesčas. On je milionář. Červený sportovní jaguár venku jí vklouzl do mysli. To bylo jeho auto. Už ani neví, co si má myslet nebo cítit. Žádná slova nedokážou popsat tu zradu, kterou cítila, tu bolest, která jí v tu chvíli drtila srdce.

Slzy jí tekly dál a nechtěly přestat. Pomalu se zvedla a začala kráčet ke schodům jako zombie. Život, který si vybudovala s mužem, kterého miluje, byl lež. Miluje muže, který neexistuje, muže, který byl iluze, stín. Zlomená a zraněná šla domů. Vychová to dítě sama a Alejandro se nikdy nedozví, že má dítě...