Přisunula se blíž ke své straně dveří, protože její hlas byl zřetelnější, když řekla: „Možná bychom mohly prostě . . . zapomenout, že se to stalo.“

Zaplavila mě úleva. Dokud tiše nedodala: „Prozatím.“

Vyskočil jsem a zíral na dveře. Prozatím? Prozatím? Co to sakra mělo znamenat? Počká, až po večeři, aby na mě křičela, nebo . . .

Nebo co?

Do prdele. Mám infarkt. Ne, zase se nechávám unést fantazií.