Náhle mě přepadne chladná hrůza. „To je den firemního večírku. Opravdu tam půjdeš?“

Jeho hlas zní vřele. „To bych si nenechal ujít za nic na světě.“

Ach, Bože. Tohle vypadá jako znamení. „Dobře. Ehm… možná si budeme moct psát e-maily, když budeš pryč? Víš, abychom zůstali v kontaktu?“

„To bych rád,“ zamumlá. „To bych moc rád. A Joellen?“

„Ano?“

„Jsem tak rád, že jsme si konečně promluvili.“

Zašept