Lucčin pohled:

Slyším žalostné vytí a s každým zavytím se mi srdce o kousek víc láme nad ztrátou, kterou ta osoba utrpěla.

Mám pocit, že jsem stále v té komfortní zóně, ve které jsem se ráno probudila, a ještě víc se do ní zavrtávám. Dává mi to pocit bezpečí a ochrany, stává se těsnější, a přesto to není nepříjemné.

Znovu slyším ten neznámý hlas, ale tentokrát nemluví ke mně. Ten hlas zní rozzuřen