Kapitola 5: Lucas

Koutek rtu mi cukl. Bylo to elegantní jméno. Vznešené. Hodilo se k ní. Nemohl jsem lhát, že mě její vzdor neimponoval stejně tak, jako mě frustroval. Nedovolil bych jí, aby se znovu zranila, ale líbil se mi ten oheň, který jsem viděl plát v jejích očích. Každá moje luna by ho potřebovala.

Vstal jsem a o pár kroků ustoupil. Ještě se se mnou necítila dobře. Stále nevěděla, kdo jsem. Kým je ona pro mě. Necítila naše pouto. Byla to trýznivá záhada. Rhonen stále nedokázal vycítit její vlčici. Možná se stáhla tak hluboko, že všechny její schopnosti byly pozastaveny.

„Nuže,“ řekl jsem a ležérně se opřel o prádelník ve snaze ji uklidnit, „těší mě, že tě poznávám, Sutton. A ano, jsem alfa smečky Ironpaw.“

Kousala se do koutku rtu. Bylo to rozčilujícím způsobem roztomilé, i když to byl zlozvyk, kterého se bude muset zbavit.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se tiše.

„Objevila ses na farmě mého strýce. Nechali jsme tě ošetřit místní lékařkou,“ vysvětlil jsem. „Nebyli jsme si jistí, kdy se probudíš. Tak jsem tě přivezl sem, kde budeš mít větší pohodlí. Cokoli předtím, doufal jsem, že mi řekneš ty.“

Znovu se rozhlédla po pokoji a snažila se rozeznat, kde to „tady“ vlastně je. Čekal jsem, jestli mi řekne, co se stalo, ale začínal jsem věřit, že to bude těžší, než bych si přál. Právě jsem se chystal něco říct, když se ozvalo zaklepání na otevřené dveře.

„Ťuk, ťuk,“ ohlásila se doktorka Callahanová. „Naše pacientka je vzhůru. Doufám, že nic neruším?“

„Právě jsme se seznamovali,“ řekl jsem. „Doktorko Callahanová, rád bych vám oficiálně představil svého hosta. Tohle je Sutton.“

„Moc mě těší, má milá.“ Callahanová přistoupila k posteli a položila tašku k nohám. „Báli jsme se, že se o vás možná nic nedozvíme. Jsem ráda, že jsme si vás mohli nechat u nás.“

„Těší mě, paní doktorko,“ odpověděla Sutton zdvořile.

„Nevadí, když vás vyšetřím?“ zeptala se Callahanová jemně.

Sutton přikývla. Callahanová ji vybídla, aby se v posteli posunula výš, zatímco si vybalovala vybavení. Začala kontrolou životních funkcí a komentovala chybějící vstup pro kapačku. Sutton se začervenala a sklopila hlavu. Pozorně jsem sledoval, jak kontroluje viditelné obvazy, než došla ke zraněním ukrytým pod pyžamovým vrškem, který měla na sobě. Callahanová ji požádala, aby si vyhrnula tričko, a Sutton zrudla ještě víc a krátce střelila pohledem mým směrem.

Doktorka se podívala na mě. „Můžeme mít trochu soukromí?“ požádala.

„Měnil jsem jí obvazy od chvíle, co se sem dostala,“ odpověděl jsem. „Není to nic, co bych už neviděl.“

Callahanová přísně sevřela rty, než znovu promluvila. „Alfo…“

„To je v pořádku,“ řekla Sutton proceděně mezi zuby.

Popadla lem svého vršku a s doktorčinou pomocí ho začala zvedat. Stále odmítala podívat se mým směrem. Ale i tak jsem viděl, jak sebou trhla, když se jí dotkli. Klouby mi zbělely, jak jsem svíral prádelník. Byl jsem jediný, kdo se jí dotýkal od chvíle, kdy byla prohlášena za dostatečně stabilní pro převoz. To, že jí tím nemůžu provést já, bylo přinejmenším těžké.

‚Ubližuješ jí,‘ spojil jsem se s Callahanovou.

‚Ne, ty ji přivádíš do rozpaků,‘ odsekla, ‚Alfo. Nechce, abys to viděl. Prosím, odejdi.‘

Zatnul jsem čelist. Podíval jsem se na Sutton. Tváře měla tmavě rudé a zdálo se, že se zmenší pokaždé, když si uvědomí, že se dívám. Hruď mě pálila. Působil jsem jí bolest.

Odstčil jsem se od prádelníku a opustil místnost, zavíraje za sebou dveře. Okamžitě jsem začal přecházet po chodbě. Raději ať je to rychlé. Nehnul jsem se od ní na víc než deset minut od chvíle, kdy jsem ji našel.

„Jak jí je?“

Ani jsem nevzhlédl, když ke mně přišel můj beta, Jaden. Nepřestával jsem přecházet.

„Doktorka tě vyhodila?“ dobíral si mě. Střelil jsem po něm podrážděným pohledem. „Páni. Ona fakt, co? Proč…“

„Je vzhůru,“ informoval jsem ho. Následoval povzdech frustrace. Nebyla to Jadenova chyba, že je v tom takový zmatek. „Jmenuje se Sutton.“

„To je pokrok,“ řekl můj nejlepší přítel. „To je dobrá věc, chlape.“

„Ona to neví, Jadene,“ řekl jsem mu. „Nevycítila, že jsem její druh.“

„Ach, no… pořád nevíme, kdo byl její první druh,“ řekl. „Pokud její zranění pochází z útoku na oba a on zemřel… to pouto v ní může stále přetrvávat.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne,“ řekl jsem a znovu zatnul pěsti. „On jí tohle udělal.“

„Cože? Jak to můžeš vědět?“

„Nezeptala se na něj,“ řekl jsem. „Řekla… řekla, že nebude hračkou pro dalšího vlka. Její jizvy, Jadene… Trpěla už dlouho. On jí tohle udělal.“

Jaden potlačil zavrčení. „Máme pach toho bastarda, Luke,“ trval na svém. „Máme venku stále stopaře, kteří ho hledají.“

„Mohla jet míle daleko,“ konstatoval jsem. Našli jsme auto docela rychle hned první den, ale nic nám neřeklo. Jen to, že pravděpodobně patřilo jemu, soudě podle toho, jak silný byl jeho pach. „Pochybuju, že je na našem území.“

„Jsou jen dvě možná území smeček, odkud mohla přijít,“ řekl. „Budeme se poptávat. Ujistíme se, že kdokoli jí to udělal, je mrtvý.“

„S tím počkej,“ řekl jsem. „Pokud ji začali hledat, nechci je upozornit, že je tady. Zatím ne.“

„Proč ne?“

Ohlédl jsem se na dveře do své ložnice.

„Protože si myslím, že ho má malá družka zabila,“ řekl jsem s náznakem hrdosti v hlase. „Je to bojovnice.“

Dveře se znovu otevřely a doktorka na mě kývla. Vešel jsem bez čekání.

„Vede si dobře,“ řekla doktorka. „Čeká ji ještě těžká cesta, ale uzdravuje se. Poslala jsem pro něco k jídlu, aby jí to přinesli nahoru. Kapačku zatím necháme vyndanou. Pokud v sobě udrží nějaké jídlo a pití. Může se také začít trochu hýbat. Krátké procházky jí udělají dobře. Víte, kde bydlím, kdybyste mě potřebovali. Jinak se vrátím ráno.“ Podívala se zpět na Sutton. „Dostaňte něco do toho žaludku. A netlačte moc na pilu. Jen lehké cvičení.“

Sutton přikývla a věnovala jí malý, upjatý úsměv. Bylo to zdvořilé gesto. Nebyl to skutečný úsměv. Jinak bych možná Callahanovou okamžitě vykázal zpět do Wildmore. O tolik věcí jsem byl při našem prvním setkání okraden. Takhle se pouta druhů obvykle neobjevují. Ano, byl to intenzivní zážitek. Ale normálně to bylo radostné, erotické, ohromujícím způsobem blažené. Měl to být ten nejpůsobivější okamžik našich životů. Tedy, tak mi to bylo řečeno. Hádám, že stále byl. Ale ne tak, jak by měl být. Ne tak, jak jsem na to tak dlouho čekal. To nám bylo ukradeno. Ukradeno jí.

Takže se ujistím, že odteď prožiju každý další šťastný okamžik s ní. Budu první, kdo uvidí její úsměv. První, kdo ho inspiruje. Uzdravím ji v lunu, kterou jí bylo souzeno být.

Vůdčí světlo naší smečky.