Kapitola 4: Sutton

Kolem mě se linuly tiché tóny klasické hudby. Byla jsem zapletená do sladkého snu plného pohodlí a lásky. Cizí, ale nádherný pocit neustále pronikal do mé mysli a nutil mě držet se toho pocitu, jak nejdéle to půjde. Naneštěstí jsem cítila, jak jsem tažena zpět k vědomí. Nechala jsem oči, aby se otevřely.

Byla jsem v neznámém pokoji osvětleném přirozeným slunečním světlem. Nechala jsem oči přivyknout a otočila se za zvukem tlumeného hlasu. Byly tu dvojité prosklené dveře, které vedly na něco, co vypadalo jako balkon. Venku stál vysoký, ramenatý muž v obleku a telefonoval. Tep se mi zrychlil. S jeho zády ke mně jsem nemohla rozeznat, s kým je. Jestli ho vůbec znám.

Matně jsem si vzpomínala, že jsem s někým mluvila, než svět zčernal. Byl to muž. Muž s pronikavýma oříškovýma očima. Moc víc jsem si nepamatovala. Nevěděla jsem, co se se mnou stalo potom.

Podívala jsem se dolů. Levou ruku jsem měla v dlaze až k posledním dvěma prstům. Horní část pravé paže mi obepínal obvaz a do hřbetu ruky jsem měla zavedenou kapačku. Byla jsem zachumlaná v pohodlné posteli, vedle které stál podnos se zdravotnickým materiálem. Na skládacím stolku a židli poblíž byl připravený notebook. Všechno to vypadalo dost mile, ale proč mě přivedli sem? Proč jsem nebyla v nemocnici?

Opatrně jsem se posadila. Sykla jsem, když se k životu probralo několik zdrojů bolesti.

„Ještě byste neměla zkoušet vstávat.“

Leknutím jsem nadskočila a zašklebila se bolestí z prudkého pohybu.

„Nechtěl jsem vás vylekat,“ řekl a udělal krok ke mně. Odtáhla jsem se a on se zastavil. „Neublížím vám.“

„Kde to jsem?“ zachraptěla jsem.

Muž přešel k odkládacímu stolku a nalil sklenici vody. Přešel k boku postele a podal mi ji.

„Někde v bezpečí,“ řekl.

Vzala jsem si sklenici. Snažila jsem se vyhnout dotyku s ním. O krok ustoupil a vděčně mi dopřál trochu prostoru. Napila jsem se vody. Příliš žíznivá na to, abych zkoumala její obsah. Muž si sedl ke stolu, ale jeho oči mě upřeně sledovaly.

„Za chvíli se na vás přijde podívat doktorka,“ řekl, jeho hlas byl hluboký a hladký. Za jakýchkoli jiných okolností by byl uklidňující. „Bude ráda, že vás najde vzhůru.“

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se, jen o trochu jasněji než předtím.

„Dva dny,“ řekl.

Nervózně jsem si kousala vnitřní stranu rtu. Ztratila jsem dva dny. Neměla jsem tušení, kde jsem. Kdo je ten muž nebo co se mnou chce. Znovu jsem se napila vody a odkašlala si.

„Mohu se zeptat, kdo jste?“ zeptala jsem se. „Ráda bych věděla, komu mám děkovat za záchranu.“

Koutek úst mu mírně cukl. „Jmenuji se Lucas Danvers.“

Cítila jsem, jak se mi z obličeje vytratila krev. To jméno jsem znala. Posunula jsem se v posteli dál od něj.

„Jako… Alfa Lucas Danvers?“

Několikrát jsem slyšela Masona a alfu Anderse, jak o něm mluví. Alfa Lucas převzal smečku Ironpaw poté, co v souboji porazil předchozího alfu. Podle toho, co jsem slyšela, to bylo nepřátelské převzetí. Zdálo se, že alfa Anders a beta Mason… obdivují brutalitu, s jakou svůj úkol splnil. Více než jednou diskutovali o tom, jak je hrozivý. Dokonce se zdálo, že mají z jednání s ním obavy.

A teď jsem byla vydána na milost jemu. Nejbebezpečnějšímu alfovi v Lycurii. Muži, se kterým si nechtěl začít ani můj sadistický bývalý druh. Hruď mi zaplavila panika.

Posunul se na židli dopředu a já vyrazila do akce. Vykulila jsem se zpod přikrývek a popadla nůžky z podnosu se zdravotnickým materiálem. Postavila jsem mezi nás postel a vyskočila, držíc nůžky před sebou.

„Nepřibližujte se,“ pohrozila jsem, když vstal. „Nemůžete mě tu držet. Nedovolím vám to. Raději zemřu, než abych se stala hračkou pro dalšího zatraceného vlka.“

Oči mu ztemněly. Má slova zněla silně, ale slzy mi začaly téct bez mého svolení. Ruce se mi třásly. Vytrhla jsem si kapačku z ruky a po zápěstí mi teď stékala krev.

„Nikdo vám neublíží,“ řekl alfa Lucas měkce, ale pevně, s rukama zvednutýma na znamení kapitulace. „Říkal jsem vám to. Tady jste v bezpečí. Přísahám.“

Udělal ke mně pomalý krok, pak další. Pohnula jsem se ke dveřím, ale zvládla jsem jen malé krůčky, jak mé ztuhlé, bolavé tělo reagovalo pomalu. Byla jsem stále slabá a dny v posteli tomu nepomohly. Kolena se mi začala třást a okraje mého vidění se rozmazávaly. Snažila jsem se přinutit nohy k pohybu, ale místo toho jsem cítila, jak pode mnou vypovídají službu.

Než jsem dopadla na podlahu, obemkly mě silné paže. Zalapala jsem po dechu, když mým tělem projelo brnivé elektrické napětí v místě, kde se mě dotkl. Zvedl mě a posadil na kraj postele, klekaje si přede mnou.

„Říkal jsem vám, ať nevstáváte,“ pokáral mě a vzal mou krvácející ruku. „Do téhle už kapačku vracet nebudeme. Doufejme, že jste si nepotrhala stehy.“

Vzal mi nůžky, natáhl se pro gázu z podnosu a přiložil ji na mou ruku, pevně ji držel, aby zastavil krvácení. Při jeho péči mě zaplavil zmatek. Vypadal rozrušeně, že jsem se zranila. Nechápala jsem, co se děje. Proč by mu na tom záleželo?

„Tak,“ řekl, když mi na ruku umístil náplast. „Teď myslím, že je řada na mně, abych se zeptal na vaše jméno.“

Naše oči se setkaly a srdce mi vynechalo úder. Odkašlala jsem si a vymanila ruku z jeho sevření. Upřímně jsem neměla tušení, co se děje. Strach, který mě naplňoval, se zdál rozplývat. Tohle nemohl být ten samý muž, o kterém jsem slyšela.

Ať už byl kdokoli, nemělo smysl jeho žádost odmítat.

„Jmenuji se Sutton Langstonová.“