Kývnu a pak si uvědomím, že mě nevidí. „Dobře, můžete prosím dál mluvit?“ Nedokážu ve svém hlase skrýt zoufalství. Potřebuji, aby tohle bylo skutečné; i kdybych přišla o rozum, v mé hlavě to může být skutečné tak dlouho, jak to jen půjde. Je to jediná věc, která mě nutí jít dál.

Střídají se ve vyprávění historek, některé jsou hloupé a úplně vymyšlené, jiné jsou prostě o tom, co se nedávno stalo ve