Vzdaly jsme s Laurou prohlídku nepředstavitelně obrovského hradu a raději si sedly na čaj a něco malého k jídlu do skleníku. Poskytoval nám soukromí, protože tu nebylo nic než rostliny a dobře jsme viděly, kdo přichází.

„Nemůžu ti říct všechno, protože mi to nepřísluší,“ začala Laura, „ale chci vidět Cahira šťastného. Byl smutný už příliš dlouho. Jsi jeho jediná šance na štěstí, Sio.“ Vzala mě za