„Kde jste vy holky byly?“ Jakmile naše motorky zastavily u sídla smečky, moje matka už po mně startovala. Na to, že byla Luna, byla obzvlášť panovačná a neustále mi vyčítala něco, co jsem udělala špatně. V jejích očích jsem nikdy nebyla dost dobrá.

Byla to drobná osůbka, měřila necelých 165 cm a neměla na sobě ani gram tuku. Luna Ann byla silou, se kterou se muselo počítat, jakmile si něco umanula. Obvykle vždy věřila, že se mýlím, aniž by si vyslechla mou stranu. Naštěstí ji Colt dokázal prokouknout. Technicky je to naše nevlastní matka, protože naše matka zemřela při porodu. Táta se s ní spářil ani ne o rok později. Colt byl věrným obrazem našeho táty. I když jsme si byli podobní, já v dospívání vypadala spíš jako moje matka.

„Právě jsme skončily v obchodě. Jdeme si zaběhat a pak se setkáme s přáteli na večeři,“ řekla jsem a zastavila před ní.

„To si nemyslím! Nedokončila jsi nic z práce, kterou jsem ti napsala na seznam!“ Na čele jí hrozila prasknutím malá žilka.

„Udělala jsem to dnes ráno! Před školou! Zkontrolovala jsi to vůbec, než mě z něčeho obviníš?“ zakřičela jsem, okamžitě naštvaná.

„Co se to tu děje?“ Táta, Colt a kluci vyšli ze sídla smečky.

„Zase ignoruje povinnosti, které jsem jí dala, a je drzá! Tohle je naposled!“ Zvedla ruku, aby mi vrazila facku. Naštěstí Colt zasáhl a chytil ji za ruku dřív, než to stihla udělat.

„Nebudeš ji bít,“ řekl Colt se zúženýma očima.

„Ty malý spratku!“

„Ann, dost. Kris, udělala jsi své domácí práce?“ zeptal se táta a založil si ruce na hrudi.

„Ano, pane. Udělala jsem je ráno před školou.“

„Lže!“ zaječela Luna Ann.

„Ne, nelžu!“ zakřičela jsem nazpátek a sáhla po telefonu. „Vidíš?“ Ukázala jsem tátovi svůj e-mail. Záměrně jsem obešla Ann, protože jsem jí to nechtěla ukázat.

„Vypadá to, že to udělala.“ Táta přikývl. „Co děláte dnes večer?“

„Emmy a já jsme si chtěly jít zaběhat a pak se sejít s kluky v pizzerii.“

„To jsem ti říkal.“ Colt se mě zastal.

„Dobrá. Užijte si běh,“ řekl táta a podal mi zpátky telefon.

„Taky jsem ti poslala e-mailem zprávu z dneška. Měla bych ti oznámit, že přišel syn Alfy Marca a požádal o tetování přes celá záda. Dala jsem mu papíry a zítra přijde, abychom začali.“

Táta se na mě chvíli díval. „V kolik?“

„V 16:00, pane.“

„Dobrá, někdy se tam stavím.“ Táta přikývl a otočil se k odchodu.

„To je všechno? Žádný trest za drzost?“ Ann běžela za tátou.

„Co jsi udělala, že jsi ji takhle vytočila?“ zeptal se Colt.

„Doslova jsme zrovna přijely. Čekala tu, když jsme dorazily. Nemůžu se dočkat, až z tohohle zkurvenýho místa vypadnu. Jakmile mi bude osmnáct, jsem pryč,“ řekla jsem Coltovi, zatímco jsme s Emmy mířily do našich pokojů se převléknout.

„Útěk není řešení.“

„Co se změní? Ty nebudeš Alfa dalších sedm let. Táta už řekl, že to dostaneš, až ti bude dvacet pět, a ne dřív. Nebudu tu čekat dalších sedm let na tohle.“

„Co když je tady tvůj druh?“ zeptal se Colt. Byli jsme u mé ložnice a všichni tři kluci vypadali, jako bych jim dala pěstí do obličeje.

„Doufám, že bude rád cestovat, budu cestovat po světě sedm let.“ Vešla jsem do šatny a převlékla se do černých spandexových kraťasů a neonově růžové sportovní podprsenky, která vykukovala z černého sportovního tílka s vykrojenými zády, co jsem si oblékla.

Když jsem vyšla ven, vzala jsem gumičku a vlasy si volně stáhla do culíku. „Hele, vím, že se vám to nelíbí, ale co jiného mám dělat? Holka toho zvládne jen tolik, když za ní nikdo nestojí.“

„Já za tebou stojím,“ řekl Colt.

„A miluju tě za to, ale víš, že zmůžeš jenom něco. Nejsi u toho, abys zastavil fyzické rány.“

„Nenávidím to.“ Colt sklopil zrak k botám.

„To je v pohodě. Ty jsi mě praštil hůř než ona,“ zavtipkovala jsem a vzala si telefon a sluchátka.

„To není to samé.“ Coltovy oči se zúžily.

„Mám tě ráda, brácho, ale nemám na výběr.“ Nakonec jsem popadla černo-růžové tenisky a nazula si je. „Musím jít běhat.“ Zvažovala jsem, jestli si vzít ještě jednu sportovní podprsenku, protože mé melouny při běhu občas bolely.

„Připravená?“ Emmy vtrhla do mého pokoje.

„Jo!“ Byla jsem ráda, že je tady.

„Zatím, kluci!“

„Budeme v pizzerii za hodinu!“ křikl za námi Jacob.

„Rozumím!“ Když jsme vybíhaly ze sídla, stále jsem slyšela Ann, jak na tátu ječí kvůli mně, když jsme míjely jeho kancelář. Dveře nebyly úplně zavřené, ale nechtěla jsem riskovat průšvih, tak jsme pokračovaly.

„Jakou cestou?“ zeptala se Emmy a upravovala si air-pody.

„Běžme dnes do města. Můžeme to vzít oklikou k pizzerii.“ Centrum byl název města, které využívaly všechny smečky. Nebylo součástí ničího území a nacházela se tam naše škola.

„To zní dobře.“

Rozběhly jsme se stejnou rychlostí. Naše dlouhé nohy se natahovaly. S každým krokem mé starosti a úzkost mizely. Všechno, co mě stresovalo, bylo pryč. Jen zvuk mých nohou dopadajících na tvrdou zem. Dokonce i hudba hrající mi v uších ustoupila do pozadí.

Bylo to celkem deset mil, než jsme dorazily do města. Jakmile naše nohy dopadly na starou cihlovou cestu, přestaly jsme běžet, abychom popadly dech. „To mi připadalo jako věčnost.“ Emmy byla opravdu zadýchaná.

Já byla taky zadýchaná, ale zdaleka ne tak moc. „Jíš moc sladkostí?“ dobírala jsem si ji. Pizzerie byla ve městě jen o tři bloky dál. Bylo to oblíbené místo pro středoškoláky. Scházeli se tu i lidé. Takže nebylo žádným překvapením, že když jsme tam dorazily, bylo narváno.

Při rozhlížení jsem uviděla Jacoba s paží kolem nějaké holky v zadním rohu. Propletly jsme se mezi lidmi a zamířily k naší skupině. „Už bylo načase, že jste se ukázaly!“ Holka zavěšená do Jacoba si nás změřila od hlavy k patě. Byla to člověk a už mě štvala.

„Musím si udržovat postavu. Kde mám pití?“ Rozhlédla jsem se a nic neviděla.

„Colt ještě nedorazil.“ Ace seděl naproti Jacobovi. Nějaká holka se snažila upoutat jeho pozornost. Ušklíbla jsem se na něj a zvedla obočí. Zavrtěl na mě hlavou, čímž mi naznačil, že ho to nebere.

„Myslím, že tamhle je místo, proč si vy holky nesednete tam?“ řekla ta lidská holka pod Jacobovou paží odvážně.

Jacob a Ace si vyměnili pohledy. „Prosím?“ řekla jsem, jako bych ji neslyšela.

„Páni! Prostě běžte pro pití a objednejte nám tři velké pizzy. Já to vyřídím,“ odpověděl rychle Jacob.

„Ano, prosím, udělej to,“ řekla jsem, než jsem se otočila. Emmy zůstala vzadu, zatímco jsem šla k pultu. Nedávala jsem pozor, kdo je přede mnou, když ten dotyčný ustoupil a přišlápl mi nohu. Nebyla jsem nadšená.

„Do pr-“

Zelené oči se podívaly zpátky a sjely dolů na mě, jak si držím palec, než si prohlédly mé tělo. V břiše mi zavířili motýli. „Má omlu-“

„Dívej se, kam šlapeš!“ Přišla k nám nějaká holka a ovinula paži kolem Alecova pasu.

Co je s těmahle krávama? „On šlápl na mě!“ řekla jsem a narovnala se. Byla to vlčice a neměla jsem problém ji usadit.

„Angelo, tohle je dcera Alfy Briana, Kris.“

Její hlas se změnil, ale ne její postoj nebo nenávist v jejích očích. „Ráda tě poznávám,“ procedila skrz zuby. Ani nenatáhla ruku.

„Jo,“ řekla jsem. Pult byl volný, tak jsem je obešla.

„Ahoj, Kris! To co obvykle?“ Pokladní byla z naší smečky a v mém ročníku. Jmenovala se Wendy.

„Ano, prosím!“

„Na účet Alfy Colta?“

„To by bylo skvělé.“

„Blbá kráva si myslí, že jí to tu patří,“ zaslechla jsem šepot za sebou. Wendyiny oči se rozšířily, když jsem se otočila.

„Zkusme to znovu.“ Vypustila jsem na ni svou auru. Držela jsem to zlehka, protože tu byli lidé. „Jmenuji se Kris a jako dcera Alfy Briana bych očekávala trochu respektu. Jestli je to pro tebe moc těžké, klidně pojď ven a můžeme to vyřešit.“

„To nebude nutné. Její neúctu vyřeším já. Prosím, přijmi mé omluvy jejím jménem.“ Alec vypadal vražedně, když ji držel za nadloktí jako dítě. Pořád ohýbala krk v podřízenosti.

Stáhla jsem svou auru a ustoupila, aby se publikum, které jsme získali, dívalo jinam. „Nedávám druhé šance,“ řekla jsem a dívala se přímo do Alecových očí.

„Beru na vědomí.“

„Ehm, Kris?“ zavolala mě tiše Wendy zezadu.

Slyšela jsem, jak Alec tu čubku táhne s sebou ven. „Díky za sklenice,“ řekla jsem s úsměvem. Vzala jsem je a šla je naplnit. Většina lidí mě zná a ví o mé pověsti, takže se do mě často nenavážejí.

„Potřebuješ pomoct?“ Když jsem se otočila, uviděla jsem Colta, jak ke mně přichází se svou přítelkyní Karou.

„Prosím,“ řekla jsem a podala jim sklenice.

„Co se děje s Alfou Alecem?“ zeptal se Colt.

„Jeho čubka byla drzá. Řekla jsem jí, ať jde ven, a on řekl, že to vyřídí, tak jsem ho to nechala vyřídit.“ Kráčeli jsme zpátky ke stolu. Kulatý stůl, který Jacob vybral, byl trochu těsný, takže jsme seděli rameno na rameno. Nějak mě to natlačilo na Acea. Zvedl paži a opřel ji o opěradlo za mnou. Nebylo to romantické gesto, ale spíš nutnost, abychom se mohli najíst.

„Jak se běželo?“ zeptala se mě nesměle holka na Jacobově ruce.

„Bylo to fajn. Pomáhá mi to vyčistit si hlavu,“ řekla jsem smířlivě. Jasně jsem viděla, jak se Jacob při mém tónu uvolnil.

„Kéž by mě běhání bavilo, ale nikdy to nebylo pro mě.“ Upila ze svého nápoje.

„Takže, Kris, jak jdou obchody?“ zeptala se mě Kara. Nejsme si moc blízké, protože si nemyslím, že vydrží. Colt se začne nudit a upřímně, dokud nenajde svou družku nebo mi neřekne, že je skutečně miluje, moc se na ně nevážu.

„Skvěle. Už jsem napřed oproti loňsku.“ Pak dorazila pizza.

„Říkal jsem tři velké!“ řekl Jacob, když se na to všechno díval.

„Vy tři chlapi sníte jednu velkou každý sám.“ Colt obvykle objednává pět velkých a vždycky se sní do posledního drobečku. Nejsem si jistá, proč Jacob chtěl jen tři.

Parta si začala povídat a já koukala do prázdna. Teprve když mé oči přistály na páru zelených očí, vrátila jsem se v duchu zpátky. Naznačil mi, abych ho následovala ven, stál u vchodových dveří.

„Musím na vteřinu vypadnout,“ řekla jsem. Colt, Kara a Emmy se posunuli, abych se mohla dostat ven.

„Potřebuješ, abych šel s tebou?“ zeptal se Ace v myšlenkovém spojení.

„Ne. Asi se chce ujistit, že nezabiju jeho holku.“

Cítila jsem z něj nesouhlas. Nebyli jsme spolu, ale občas, když jsme se opili, jsme se líbali. Nikdy to nezašlo dál, ale vždycky trochu žárlil, když šlo o mě.

Když jsem vyšla ven, zahlédla jsem Aleca sedět na jeho motorce. „Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš, nebo ne,“ řekl. Chlupy na rukou se mi okamžitě zježily.