Představovala jsem si Cassiana Valemonta, jak překračuje těla svých čtyř manželek. Křičely? Zdržel se, aby si vychutnal ten zvuk, nebo kráčel dál, už na lovu za nevěstou číslo pět?

„Atasho, rada nás ujistila, že tento sňatek se uzavírá jen pro usmíření mladého lorda. Nejde o nic jiného než o formality,“ hlas mé matky mě vytrhl ze strnulosti.

Sňatek.

Ano. Sňatek se samotným Cassianem Valemontem.

Přiložila jsem dva prsty na neoznačenou kůži nad srdcem a naposledy se marně pokusila ucítit pod ní alespoň záblesk srsti. Nic. Prázdno, stejně jako včera, stejně jako každý den od mých šestnáctých narozenin.

Bez vlka.

To slovo se rozléhalo spolu s hromem bušícím do střechy radniční síně. Každé dunění působilo, jako by to místo skandovalo rozsudek, s nímž jsem žila čtyři roky: zbytečná, slabá, postradatelná.

Kdyby se můj vlk té noci probudil, poslali by mě stále na sever jako pátou nevěstu Cassiana Valemonta?

Stáhla jsem pohled zpět k rodičům. Oba mlčeli, oba čekali, až řeknu ano.

Můj otec prolomil ticho jako první. „Pokud odmítneš, dohoda padá. Nightfall zůstane osamocen. Král Alf nás neochrání, až Fang Demon vytáhne do boje.“

Genevieve, má matka, promluvila jako další. „Mysli na svou sestru. Celeste je budoucností této smečky. Nemůžeme dopustit, aby si vzala toho muže. Sever je příliš daleko od naší smečky. Jak by mohla cestovat–“ odmlčela se. „Atasho… ty jsi jiná. Musíš si lorda vzít místo ní.“

Podívala jsem se do tváře, která kdysi zářila pýchou. „Lord Cassian byl ženatý čtyřikrát,“ řekla jsem bezbarvým hlasem. „Tři z nich zemřely o svatební noci. Čtvrtá vydržela týden.“ Vzít si lorda Cassiana by znamenalo vzít si svého vlastního vraha. Jak mě mohli poslat na smrt?

Matka ani nehnula brvou. „Teď je vdovec,“ odpověděla rychle. „Vyslanec přísahal, že tento svazek je pouze formální. Nezůstaneš na jeho hradě. Po obřadu můžeš žít, kde si vybereš. Daleko od něj. Mír, Atasho. Svoboda. To je to, co chceš.“

Mír. To slovo znělo dutě.

Od mých šestnáctých narozenin, kdy se mi nepodařilo probudit vlka, uplynuly čtyři roky a každý den od té doby dokazoval, jak málo si cení dcery bez vlka.

Znovu se ozvalo zahřmění.

Otec se sklonil nad pergamen, brk škrábal poslední podmínky. Matka se naklonila blíž. „Tento obchod zachrání Celeste a zajistí bezpečnost smečky. Konečně budeš zproštěna všech povinností. Tohle je svoboda, kterou chceš.“

Svoboda. Život u hranic, možná. Někde, kde by se nikdo neobtěžoval šeptat slovo „člověk“. Ale jak mohli použít slovo svoboda, když se mě snažili přesvědčit, abych si vzala lorda Cassiana? Správně. Nic neříká ‚svoboda‘ tak jako upsat se vrahovi nevěst.

Ale když si ho nevezmu já? Kdo to udělá? Celeste?

Představila jsem si Celeste v bílém po boku krále Alf. Ano, Celeste by měla být tou, kdo stane vedle krále Alf, ne vedle králova šíleného bratra.

Pokud sňatek s Cassianem Valemontem znamenal ochranu Celeste a zajištění Nightfallu, udělám to. I dcera bez vlka může být stále k užitku.

Zachráním Celeste, i kdyby mě to mělo stát život. Ruka se mi na brku zachvěla, pak jsem ji vůlí zklidnila a úhlednými tahy podepsala – Atasha Genevieve Black.

Nenásledoval žádný potlesk. Obchody jako tento si ho nezasloužily.

U dveří jsem zachytila Celestin pohled, když rty naznačila dvě slova. Děkuji.

Jednoduše jsem jí kývla. Nebyla to její chyba. Nebyla to ničí chyba. Věděla jsem, že jsme obě oběti okolností a že kdyby měla na vybranou, Celeste by mě nikdy nenechala vzít si tu bestii.

„Cassian Valemont dorazí zítra v noci,“ řekl otec. „Přijede si pro nevěstu. Připrav si věci. Zajistíme, aby tvé věno bylo dostatečné. O nic jiného se starat nemusíš.“

Kývla jsem, zatímco déšť bušil do střechy silněji.

Když inkoust zaschl, narovnala jsem záda. Pak jsem bez dalšího slova opustila místnost.

Sňatek s Cassianem Valemontem.

Ten Cassian Valemont. Bratr Alfy. Ten, který neposlouchal radu, nezodpovídal se králi. Ten, který vedl královu armádu jako válečný pes utržený ze řetězu. Muž, který zabil každou nevěstu, kterou mu dali. Možná byl můj sen o životě u hranic jen pohádkou. Takže mi možná život na hranicích nakonec nebyl souzen.

Když jsem došla na vrchol schodiště, zahnula jsem doprava.

Můj pokoj byl v podkroví. Býval to skladovací prostor.

Když Celeste požádala o větší pokoj ve druhém patře, nikdo neprotestoval. Mně bylo tiše řečeno, abych se přestěhovala nahoru. Nikdy jsem si nestěžovala. Stěžovat si bylo zbytečné, když jste ani neměli vlka.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Podkroví působilo klaustrofobicky – jeho nízký, šikmý strop tlačil na jedinou dřevěnou postel, omlácenou komodu a truhlu u okna. Ošoupaný koberec stěží zakrýval zkroucená podlahová prkna a v každém rohu visely pavučiny.

Dnes v noci vítr vyl a déšť bičoval tabulky oken, blesky vyřezávaly mezi stromy zubaté stíny. Bohužel jsem neměla čas zabývat se bouří.

Lord Cassian dorazí zítra. Dlaně mě brněly potem, když jsem zpod kavalce vytáhla koženou truhlu. S povzdechem jsem ji otevřela a oblak cedrového prachu odhalil tytéž vybledlé bavlněné šaty, které jsem nosila od sedmnácté zimy, nic hřejivějšího než šál.

Vsula jsem ruku mezi vrstvy bavlny. Už teď jsem cítila průvan, který jako nůž procházel prkny podkroví. Jestli mě studil tento pokoj, co se mnou udělá severní pevnost?

Sever je země, kde slunce málokdy vychází, místo, kde mráz pokrývá kameny i v poledne. A přece jsem tu byla a skládala krajky do truhly, jako by měly proti chladu nějakou šanci.

Začala jsem hledat něco, co by mě alespoň trochu zahřálo.

Po době, která se zdála jako věčnost, jsem našla jen jeden plášť dost tlustý na to, aby se mu dalo říkat plášť. Byl to otcův vyřazený lovecký přehoz, vlna zjizvená bodláčím, slabě páchnoucí borovým kouřem. Přehodila jsem si ho přes ramena, představujíc si severní vítr kvílející chodbami hradu, a nacpala plášť do truhly.

Pak jsem místo toho vzala Celestinu prošívanou deku z pelesti své postele. Půlnoční modř, vyšívaná stříbrnou nití do tvaru drobných měsíců. Přísahala, že udrží noční můry venku. Včerejší noc dokázala opak.

Teď byla truhla z poloviny plná, z poloviny prázdná. Zatlačila jsem víko a zajistila mosaznou západku. Kůže zavrzala na protest proti váze a stejně tak zavrzalo i mé srdce.

Kdyby se můj vlk probudil, byla bych vůbec tady a balila si na vlastní pohřeb?

Zítra Krutovládce odveze svou nevěstu k severním hradbám a já přijedu v šatech určených na léto. No, stejně to manželství nepřežiju. Budu mít štěstí, když vydržím měsíc. Ne. Týden.

Oblohu proťal další záblesk. Hrom práskl těsně za ním, dost hlasitě na to, aby zarnčelo okno.

Pak se závěs prudce zvedl, jako by pokojem něco prohnalo.

ylekaná jsem vstala a přešla k oknu. Zase ta západka, nejspíš. V bouřích se vždy uvolnila.

Mé prsty po ní sáhly… pak zamrzly ve vzduchu.

Vzduch se změnil.

Druh změny, kterou instinkt každého vlka rozpoznal. A já okamžitě věděla, že to nebylo jen kvůli větru.

Byl tu někdo další.

Hrudník se mi sevřel, když se závěsy rozlétly stranou. Neodvážila jsem se mrknout, namáhala jsem zrak, abych přečetla temnotu. Pak jsem ho uviděla. Muže, stojícího nedaleko ode mě. A netrvalo mi příliš dlouho tu tvář poznat.

Byl to on! V hrdle se mi zadrhl dech.

Cassian Valemont!

Blesk rozčísl oblohu a vykreslil jeho široká ramena a tvrdé rysy. Oblečený v černém stál nehybně u nohou mé postele.

Na dlouhý, napjatý okamžik v pokoji zavládlo ticho, zatímco jeho oči barvy leštěné oceli působily jako led na mých kostech, přesto jsem nemohla odvrátit zrak.

Viděla jsem ho už dříve, jednou vedle krále během korunovace, jednou na krví nasáklém bitevním poli. Ale tohle bylo jiné. Tohle nebyl muž zahlédnutý z dálky. Tohle byl Krutovládce stojící v mém pokoji. V mém tichu.

Ten Cassian Valemont.

Ten, před kterým matky varovaly své děti.

A teď byl tady, jako by mu tato noc – tato bouře – patřila.

Pak se usmál. „Podepsala jsi své jméno jako jehně. To ve mně vzbuzuje zvědavost…“ jeho pohled sklouzl k mému hrdlu. „Bude tvůj poslední výkřik znít jako řev vlka, nebo jako bečení jehněte?“