Cassian se opřel a střelil pohledem po Celestě. „Naservíruj nám nějaké pečivo.“

Její úsměv neochabl, ale viděla jsem, jak jí škublo v prstech, když sáhla po podnosu. Byla to budoucí Luna, ponížená na úroveň služky roznášející občerstvení. Neuniklo mi, jak její oči těkaly k otci a čekaly, že zasáhne. Neudělal to.

Sledovala jsem, jak mezi nás pokládá mísu; každý její pohyb byl křečovitý. Připravila víno, teď jídlo. Co bude dál? Zametání podlah?

Jak mohl Cassian Celestu tak lhostejně ztrapňovat? Copak nevěděl, že si umínila provdat se za krále Alf? Přesto se část mého já neubránila malému pocitu zadostiučinění, který ve mně rozkvétal. Dělal to kvůli mně?

Ne. Jak mě mohlo napadnout něco tak absurdního?

Cassian sáhl po pečivu a pomalu si ukousl; žvýkal, jako by právě neponížil Celestu v jejím vlastním domově. Na spodním rtu mu ulpěly drobky. S lehkostí je slízl a pak obrátil pozornost ke mně.

Svůj pohled jsem držela u země, ale cítila jsem, jak mě Celestin zrak pálí na tváři. Potom, aniž by se na ni podíval, natáhl ke mně nakousnuté pečivo.

„Jez,“ přikázal.

Půl vteřiny jsem váhala. Pak jsem přikývla a naklonila se; mé rty se otřely o místo, kde okraj držely jeho prsty. Ukousla jsem si a ucítila chuť medu, žáru a něčeho mnohem nebezpečnějšího pod tím vším.

Jeho oči mě neopouštěly.

„Hodná holka,“ zamumlal hlasem jen o málo silnějším než šepot.

V žaludku se mi něco stáhlo. Ne strachy. Bylo to z něčeho horšího. Z něčeho, co jsem nechtěla pojmenovat.

„Tesákoví démoni příští týden vytáhnou do boje,“ řekl otec a prořízl napětí, jako by tam ani nebylo.

Cassian se na něj nepodíval. Sáhl po dalším pečivu.

„Mluvit o démonech o mé svatební noci,“ zamumlal, zatímco si ometl drobky z prstů. „Jak slavnostní.“

„Můj pane, pokud se Tesákoví démoni pohnou, Nightfall padne jako první,“ řekl otec, teď už s větším napětím v hlase. „Stojíme přímo v jejich cestě.“

Cassian konečně zachytil jeho pohled. „Třetina mé armády zde bude rozmístěna,“ prohlásil. „Ať přijdou.“

Otec zaváhal. Cítila jsem to. Bylo to v tom, jak se mu mírně pohnula ramena, jako by odpověď nebyla tím, co čekal. Nebo byla možná příliš štědrá. Čekal snad, že tu nechá třetinu své armády?

Proč by Cassian nabízel tolik a tak snadno? Člověk by se divil, proč by Pán Severu najednou nechal svou armádu na jihu. Ale na druhou stranu, to jsou věci, kterým bych já nebyla schopna porozumět.

Podívala jsem se na něj. Nevypadal, že by ho konverzace vůbec zajímala. Znovu se natahoval pro další pečivo, rty lehce zbarvené vínem.

Celeste se tiše posadila a snažila se znovu získat klid. Ale teď už jsem to viděla. Cassian se nesnažil jen něco dokázat. Přebíral kontrolu nad místností, kousek po kousku. Nejdřív vínem. Pak pečivem. Teď válkou.

A já seděla přímo vedle něj, tichá, a sledovala, jak se to všechno odehrává. „Válka mě nezajímá ani zdaleka tolik jako má nová nevěsta,“ řekl.

Ztuhla jsem. Hlava mi vystřelila směrem k němu. Co to říkal?

Pak dodal: „Prošel jsem si věno, které jste připravili. Je poněkud skromné na nejstarší dceru Alfy, nemyslíte?“

V ústech mi vyschlo. Věno?

Proč mluví o věnu?

„Můj pane...“ začal otec.

Cassian ho ani nenechal domluvit. „To věno,“ řekl chladně. „Připravovala vaše Luna, vlastní matka mé nevěsty, není-liž pravda?“ V tom, jak to řekl, bylo něco, co mi připomnělo slova, která má vlastní matka pronesla oné noci.

Pomalu otočil hlavu. „Kdybych to nevěděl lépe, myslel bych si, že bylo určeno pro služebnou.“ Jeho pohled se zostřil. „Jste si jistý, že si beru vaši dceru, Alfo Colline?“

Otec ztuhl. „Naznačujete snad, že bych lhal koruně?“

Cassianovi se zablesklo v očích. „Lhal?“

„Neslýchané!“ vyštěkl otec. „Nikdy bych svou smečku neohrozil takovým klamem.“

„Pak zavolejte svou Lunu,“ řekl Cassian hlasem jako čepel tasená ve tmě. „Rád bych s ní mluvil přímo.“ Nebyla to žádost. Byl to rozkaz.

A v tu chvíli jsem si uvědomila něco znepokojivého. Můj otec možná vládl Nightfallu s autoritou. Ale Cassian Valemont? Cassian nevládl. On dobýval.

Místnost okamžitě ztuhla napětím. Slyšela jsem, jak otec prudce nabral dech. Celeste se zavrtěla na židli. I služebnictvo na okraji místnosti znehybnělo.

„Můj pane,“ řekl otec rychle. „Pokud se věno zdá nedostatečné, můžeme k němu přidat, cokoliv budete potřebovat. Není třeba do toho zatahovat—“

„Požádal jsem o Lunu,“ řekl Cassian, tentokrát hlasitěji, jako by někoho vyzýval, aby se mu vzepřel. „Pokud tedy netvrdíte, že mi vaše žena poslala urážku záměrně.“

„Ne, samozřejmě že ne. Okamžitě ji zavolám.“ V otcových očích kmitla panika. Pokynul služebnictvu, aby zavolali matku.

Když to Cassian viděl, opřel se a vypadal až příliš pobaveně na někoho, kdo by měl být uražen. Jeho pohled sklouzl krátce ke mně, pak zase pryč, jako bych vůbec nebyla tématem, jen záminkou.

„Řekněte mi,“ dodal jen tak mimochodem. „Kdyby se do královské rodiny provdávala lady Celeste... bylo by její věno stejné?“

Nikdo neodpověděl. Všichni jsme znali pravdu. A on také.

Kdyby šlo o Celestu, pravděpodobně by vyprázdnili celou pokladnici.

Netrvalo dlouho a matka vstoupila. Rychle se uklonila. „Můj pane, slyšela jsem, že máte obavy ohledně věna. Já—“

Cassian vstal dřív, než stihla dokončit větu. „Nezajímají mě výmluvy.“

Místnost ztichla. Co to dělá?

Kročil vpřed. „Má choť dostane to, co jí náleží. Očekávám plný soupis věna, než zítra odjedeme. Pokud bude cokoli chybět...“ Nechal slova viset ve vzduchu. Nemusel to dokončovat, protože každý v místnosti věděl, co tím myslí. Udělal by jim ze života peklo.

Pak ke mně natáhl ruku. „Jsem unavený. Půjdeme teď do našich komnat.“

Rty se mi pootevřely, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak záludného a přitom tak sebejistého, že se nikdo jiný v místnosti neodváží proti němu říct křivého slova.

Navzdory tomu jsem vstala a vložila svou ruku do jeho. Sotva jsme ušli pár kroků, pohnul se jeden ze sluhů, aby nás vedl. Cassian se zastavil.

„Má nevěsta mě dovede do našich pokojů,“ řekl.

To bylo vše, co bylo třeba.

Sluha ztuhl, rychle se uklonil a beze slova ustoupil stranou. Ostatní ho následovali a stáhli se jako stíny za soumraku.

Opustili jsme pracovnu v tichosti.

Vedla jsem ho chodbami, kolem křídla rady a skrze dveře, které jsem viděla otevřené jen jednou v životě. Komnaty pro hosty, určené pro návštěvy z řad královské rodiny a válečných generálů. Neměla jsem tu co dělat. Dívkám bez vlka nebylo dovoleno se k této chodbě ani přiblížit, natož projít jejími dveřmi.

Ale teď... já byla nevěsta. Jeho nevěsta.

Zámek cvakl, když jsem za námi zavřela dveře. Pomalu jsem se otočila a vstřebávala ten pohled.

Pokoj byl obrovský – větší než otcovy komnaty. V rohu už praskal oheň v krbu. Byl tu soukromý obývací pokoj, sametová křesla obklopující stůl vyřezávaný se znakem Nightfallu. Okno se zataženými závěsy se otevíralo s výhledem do východních zahrad. Bar z leštěného dubu se leskl pod stěnou plnou křišťálových lahví. Skrze oblouk byla vidět koupelna – masivní vana, zlacené kohoutky. A uprostřed toho všeho postel. S nebesy. Utopená ve stříbrném povlečení. Druh měkkosti, jakou byste čekali v pohádce.

Stála jsem tam zamrzlá o vteřinu déle, než bylo třeba.

Cassian ze sebe shodil svrchní oděv – jakýsi vojenský plášť, černý s rudou severskou výšivkou u límce. Dopadl na podlahu bez okolků. Pod ním měl tmavou košili, u límce mírně vlhkou, rukávy vyhrnuté k předloktí, jako by se ani neobtěžoval oblékat ke dvoru.

Nemluvil. Jen prošel kolem mě a posadil se do nejbližšího křesla, jako by mu ten pokoj patřil. Jednu paži líně přehodil přes opěradlo. Podíval se na mě – alespoň ne přímo.

„Víno,“ řekl, aniž by vzhlédl.

Přikývla jsem a otočila se k baru, našlapovala jsem zlehka. Nechtěla jsem vydat ani hlásku.

Bar byl plně zásobený, červená, bílá, archivní směsi z dalekých pobřeží. Nevěděla jsem, co preferuje, tak jsem vybrala to nejsilnější, co jsem poznala, a nalila ho do nejbližší sklenice.

Když jsem se otočila, už mě sledoval.

Přešla jsem místnost a podala mu ji.

Vzal si ji beze slova, ale hned se nenapil. Jen nechal okraj sklenice viset u svých úst, zatímco se na mě díval.

Jako by se rozhodoval, co udělá dál.

Pomalu jsem se setkala s jeho pohledem.

„Netřeseš se,“ řekl nakonec.

Neodpověděla jsem. Nevěřila jsem svému hlasu.

Pak jeho oči sklouzly dolů.

„Svlékni se.“