„A já byl veden k víře, že si beru tvou mladší dceru, tu, jejíž vlk se skutečně probudil,“ řekl Cassian a jeho hlas prosakoval otcovou pracovnou jako pomalý, dusivý kouř, který vyžadoval pozornost.

Po páteři mi přejel mráz. Vedle mě se Celeste nadechla tak tiše, že jsem to málem přeslechla. Celeste a já jsme postávaly před otcovou pracovnou, zády přitisknuté k obložené stěně, a chytaly útržky rozhovoru skrze pootevřené dveře.

Ani jedna z nás se neodvážila říct slovo, strachy bez sebe, že by si Krutovládce všiml naší přítomnosti.

Uvnitř otec odpověděl napjatým barytonem, který jsem sotva poznávala, ale věděla jsem, že zní spíš opatrně než autoritativně. Nerozuměla jsem přesné odpovědi, jen tomu křehkému ostří pod ní.

Cassian se uchechtl, hlubokým, pobaveným zvukem, který se zdál v našem rodinném křídle naprosto nepatřičný. Znělo to jako dravec, který nepozorovaně vklouzl do útočiště určeného pro nevinné.

Ticho, které následovalo, bylo hlasitější než jakékoli zahřmění. Pak musely otcovy smysly Alfy zachytit náš pach, protože zazněla jeho další slova. „Atasho. Celeste. Můžete jít dál.“

Žaludek se mi stáhl. Celeste se narovnala jako první, uhladila neviditelné záhyby na své róbě a nasadila výraz jemné starosti. Přinutila jsem se zrcadlit její vyrovnanost, tep mi bušil do žeber.

Překročily jsme práh společně, těžké dubové dveře pracovny se za námi otevřely šířeji. Cassian Valemont se opíral o otcův stůl, šedé oči těkaly od Celeste ke mně s ostrým, měřícím zájmem, jako by se už rozhodoval, které jehně nejlépe ochutí guláš.

Otec nás gestem vyzval vpřed, čelist strnulou. „Lord Valemont si přeje vyjasnit pár detailů před zítřejší cestou.“ Podíval se na nás obě, pak dodal. „Lorde Valemonte, toto je Atasha Black, vaše nevěsta, a toto je lady Celeste Black, má dcera a budoucí Luna mé smečky.“

Cassian se odlepil od otcova stolu a loudavě zamířil k nám. Nasadil tu napůl línou, napůl dravčí chůzi. Zastavil se na dech od Celeste a naklonil hlavu, studoval ji, jako by byla obraz, který by mohl hodit do ohně, kdyby se mu barvy nelíbily.

„Řekni mi, maličká… slyšela jsi někdy prasknout kost? Myslím svou vlastní.“

Celeste polkla. „Já… n-ne, můj pane.“

„Mm. Škoda.“ Naklonil hlavu a studoval neposkvrněnou linii její klíční kosti. „Neporušené věci často zapomínají, jak jsou křehké. První prasknutí je vždy… poučné.“ Jeho úsměv se ztenčil. „Bylo mi řečeno, že to zní jako suché dřevo praskající v mrazu. Jednou bych tu melodii rád posoudil sám.“

Otec se naježil, ale Cassian pouze přesunul pozornost zpět na mě, jako by myšlenka na testování té „melodie“ nebyla nic víc než jen líná zvědavost.

„Lorde Valemonte, nebudete se vysmívat mé dceři v jejím vlastním domě.“

Cassian se otočil, zajiskřilo v něm pobavení. „Ach, Alfo Blacku, vždy zdvořilý hostitel. Nicméně jste mi tuto dceru houpal před nosem jako čerstvé maso před týdnem. Odpusťte mi, jestli si chci prohlédnout kus, než zaplatím.“

Otci stoupla do tváří barva. „Přišel jste si pro Atashu. Svatební smlouva je podepsaná a na cestě ke králi.“

Cassianova pozornost sklouzla z Celeste a usadila se na mně jako železné jho. „Smlouvy jsou pergamen. Vlci jsou krev.“ Ukázal na dvě židle seřazené vedle sebe před otcovým stolem. „Pojď, malá nevěsto, sedni si.“

Poslechla jsem, mé sukně zašustily o koberec, když jsem zaujala levé křeslo. Cassian následoval a nárokoval si sedadlo po mé pravici, dost blízko na to, aby se naše kolena otřela, když se ke mně natočil. Místo aby se opřel, posadil se na kraj a zahákl jednu paži za opěradlo mé židle tak, že se jeho prsty v rukavici otíraly o můj zátylek. Působilo to skoro nenuceně, až příliš nenuceně.

„Tak. Rovnováha obnovena,“ oznámil a věnoval otci slabý, nebezpečný úsměv. „Vidíte? Umím být rozumný.“

Otci zapracovala čelist. „Vaše představa rozumu je krutost.“

„Jen k těm, kteří špatně počítají.“ Cassianův úsměv se stočil ke straně. „Nightfall nabídl jednu dceru, pak se pokusil vyjednávat s druhou. Pouze vyhodnocuji směnný kurz.“

Celestiny ruce se k sobě tiskly, klouby měla bílé. „Můj pane, já nikdy–“

Umlčel ji pohledem tak nezaujatým, až to zabolelo. „Uvolni se, malé slunce. Nemyslel jsem to jako urážku. Jsi bezchybná… což je přesně ten problém. Bezchybný drahokam je ozdobný, vadná čepel je však kována, aby pouštěla krev.“

Jeho prsty se otřely o mé rameno, dost lehce na to, aby nezpůsobily modřinu, dost těžce na to, aby mi připomněly, že by mohly. „Tato nese zajímavé nedokonalosti.“

Otec postoupil vpřed. „Svou volbu jste učinil. Vynechte Celeste ze svých her.“

„Her?“ Cassian se zasmál. „Alfo, dobyl jsem tři městské státy před snídaní. Tohle je zábava. Ačkoli…“ podíval se na Celeste. „Nevadilo by mi vzít si konkubínu. Král by nekladl otázky, kdybych požádal o další nevěstu.“

Za okny se zablesklo a krátce vykreslilo Cassianův profil v bílém ohni. Na úder srdce nikdo nedýchal.

Pak se naklonil blíž ke mně a ztišil hlas, dokud jsem ho nemohla slyšet jen já. „Seď klidně, Atasho. Poslouchej pozorně. Jediná špatná odpověď dnes večer a do úsvitu rozřežu pýchu tvého otce na kusy.“

Držela jsem páteř strnulou, oči upřené před sebe, každý nerv na mě křičel, ať uteču. Místo toho jsem složila ruce do klína a poslušně přikývla.

„Pokud si ceníte tohoto spojenectví, projevíte respekt,“ vydechl otec skrz zuby.

Cassianův úsměv se rozšířil. „Respekt si musíte zasloužit, Colline Blacku. Modlete se, abyste si ho zasloužil před svatební nocí.“

Napětí se kolem nás stáhlo stejně zuřivě jako bouře, která se vařila venku. Cassianův palec začal pomalu vyťukávat rytmus na opěradlo mé židle, každý úder působil jako bubnování popravčího, než dopadne čepel.

Pak se ledabyle usmál a podíval se na mě. „Co by sis dala k pití?“

On právě– Otočila jsem se k němu, zmatená. „Jen vodu…“

„Vodu?“ zamračil se. „Ty nepiješ víno?“

„Piju.“ Jen jsem nezmínila, že už jsou to roky, co jsem měla své poslední. Omegy bez vlka jako já nemají dovoleno přiblížit se k dobrému vínu smečky.

„Výborně,“ zamumlal Cassian, pak švihl velitelským pohledem po Celeste. „Přines víno pro svou princeznu a pro mě. A chci to nejlepší.“

Otec se okamžitě zamračil. „Můj pane, má dcera není žádná služka–“

„Važte slova, Alfo Blacku.“ Cassian ho utnul. „Stojíte před princem regentem Arecoru a jeho vyvolenou chotí. Ledaže byste věřil, že váš rod je nadřazen královské krvi, necháte děvče poslechnout.“