POHLED ATAŠI

„Žádám tě, abys odešla,“ řekl, hlas teď tišší, drsný, napjatý, ale ne naštvaný. „Drž se ode mě dál, Atašo. Tak daleko, jak jen je to možné.“

„A já jsem řekla, že ne,“ odsekla jsem a odmítla se pohnout. Srdce mi bušilo tak silně, až mě bolelo na hrudi, ale neuhla jsem pohledem.

Čelist se mu napjala, oči potemněly. „Chápeš vůbec, co děláš?“

Zvedla jsem bradu. „Možná ne. Možná nejsem tak