POHLED ATAŠI

Když se konečně odtáhl, jeho čelo spočinulo na mém, oba jsme ztěžka dýchali. Jeho ruce stále svíraly můj pas, palce přejížděly po látce mého oblečení, jako by si nebyl jistý, zda mě má pustit.

Rty mi brněly. Hruď se mi dmula. Mysl jsem měla zamlženou.

Pak zašeptal, hlas drsný a chraplavý: „Opravdu nevíš, co mi děláš.“

Ztěžka jsem polkla, stále popadala dech, prsty jsem se otřela o str