Rania tomu nemohla uvěřit. Měsíční bohyně ji musela tolik nenávidět, když jí za druha určila jeho. Ten muž ji z duše nenáviděl.
Uvnitř místnosti se Rania soustředila na Cadena. Zdroj té omamné vůně vycházel z něj. Ten silný tah, který vlekl její bolavé tělo, byl kvůli němu, protože její vlčice ho rozpoznala jako svého druha.
„To ne…“ vydechla Rania trhaně a její tělo se sesunulo k podlaze. Neměla žádnou energii vstát. Byla také uprostřed své první přeměny, všechno ji bolelo.
„Tohle nepřijímám!“ zavrčel Caden. Pěsti měl pevně zaťaté podél těla. Zdálo se, že si uvědomuje závažnost situace a to, co se děje.
Uvnitř pracovny nebyl jen Caden a jeho otec, alfa Nicholas, ale také alfa Xaden a její otec, beta Alaric.
Sešli se zde, aby prodiskutovali vniknutí na cizí území, ke kterému došlo včera v noci, ale byli přerušeni, když Caden začal být neklidný a do místnosti vstoupila Rania.
Po dlouhou vteřinu, která působila jako věčnost, byli všichni ohromeni, že ji vidí, ale když jim konečně došlo, co se děje, vypadali šokovaně, protože tohle nečekali, zvláště lidé z této smečky Černý kámen.
Rania byla Cadenova osudová družka. Její nevlastní sestra byla jeho přítelkyně, která před rokem utekla ze smečky, a od té doby Caden Ranii obviňoval a dělal jí ze života peklo.
Ale teď zjistil, že je jeho osudovou družkou.
„Ne. Tohle neakceptuji.“ Jakmile šok odezněl, Cadenovo chování ovládla zlost. Cítil se ponížený a bez rozmýšlení Ranii přímo na místě odmítl.
Neexistoval způsob, že by ji přijal jako svou osudovou družku!
„Já, Caden z rodu Černého kamene, tě odmítám jako svou družku. Nechť je naše pouto nadobro zpřetrháno!“ řekl to nahlas, aby to všichni slyšeli. „Nepřijímám tě jako svou družku!“
Rania zvedla hlavu a nevěřícně zírala na Cadena, ale vlastně to nebylo žádné překvapení. Také se nechtěla spářit se synem alfy.
S tím tyranem, který jí dělal ze života peklo.
„Přijímám tvé odmítnutí,“ řekla Rania slabě a její tělo se zhroutilo na zem, jak se muka z odmítnutí smísila s bolestí z její první přeměny. Myslela si, že zemře.
A poslední věc, kterou viděla, byl její otec, jak se k ní řítí s ustaraným výrazem. Přemýšlela, jestli se na ni znovu oboří za to, že zničila jejich drahocennou schůzku…
***
Když se Rania probudila, byla ve své ložnici v ubikaci omeg, kde na židli vedle její postele seděl otec. Oči měl podlité tmavými kruhy, a když Rania nabyla vědomí, okamžitě k ní přistoupil.
„Jak se cítíš?“
Rania se rozhlédla kolem sebe a vzpomínka na to, co se stalo, ji zasáhla jako protržená přehrada. Spolu se vzpomínkou se vrátila i bolest. Měla takové bolesti. Nepamatovala si, jestli se jí podařilo poprvé přeměnit.
„Co tady děláš?“ zeptala se Rania chladně. Vyhnula se otcovým rukám, když se jí chystal dotknout.
Alaric se zarazil v pohybu, ruce mu trapně visely ve vzduchu. „Zapomněl jsem na tvé narozeniny. Měl jsem tam být, abych ti pomohl s první přeměnou.“
„Překvapilo by mě, kdyby sis vzpomněl.“
„Ranie. Přestaň dělat scény. Tímhle přístupem to děláš ještě těžší.“ Alaric vypadal, jako by přes noc zestárl.
„Už dávno ti na mně přestalo záležet, otče.“ Rania se zvedla z postele. Motala se jí hlava, ale oči upírala na otce, nezaujatá. „Nech mě být, jako to děláš vždycky.“
Alaric otevřel ústa, ale pak je zase sklapl, jako by chtěl něco říct, ale nemohl najít ta správná slova.
A nakonec promluvil vyrovnaným hlasem, jako by podával hlášení. „Znáš zvyky této smečky. Odmítnutý druh bude symbolem smůly, takže tě alfa vyhostí. Můžeš svobodně opustit smečku.“
Rania zamrkala. Zpočátku to nechápala, ale když jí otec pověděl podrobnosti o tom, co se stalo, když omdlela, a jak už ji nechtějí, protože je odmítnutá družka, a chtějí, aby byla pryč ze smečky do zítřka…
Byla to pověra, ale jak se zdálo, alfovi to stačilo k tomu, aby ji vyhnal.
„Můžeš teď opustit smečku.“ Alaric vstal a zamířil ke dveřím, ale předtím shodil další bombu, díky níž Rania pochopila, proč cítí takovou bolest kromě té z odmítnutí. „Neprošla jsi první přeměnou hladce. Oslabuje to tvou vlčici. Můžeš o ni přijít.“
A po těchto slovech Alaric nechal Ranii o samotě, zatímco ona bojovala s přemírou informací, které dostala v okamžiku, kdy otevřela oči.
Chtěli, aby zmizela, hned teď…
***
„Je mi to jedno, otče, ona nikam nepůjde. Zůstane jako služebná v sídle smečky!“ Caden zvýšil hlas, když odmítl ustoupit otcovu rozhodnutí vykopnout Ranii z jejich smečky.
Tohle bylo něco, co chtěla. Tohle byl důvod, proč se vůbec dostali do problémů s alfou Xadenem, ale teď jí dají to, co chtěla?
„Odmítl jsi ji, nosí smůlu.“
„To je jen hloupá pověra!“
Caden se stále vzpamatovával z odmítnutí. Udělal to v afektu, ale když sledoval, jak se Raniino tělo po odmítnutí zhroutilo, nemohl ten obraz dostat z hlavy.
Byla nemocná. Tím si byl jistý, protože cítil, jak je horká, když ji škrtil. Nemluvě o tom, že včera v noci měla mít první přeměnu; taková rána by mohla její vlčici zabít, a teď Caden nemohl myslet na nic jiného než na ni.