Killian tu ženu tak nenáviděl. Nenáviděl, když ho ignorovala. Ani se mu nepodívala do očí. Vypadaly velmi matně. Caden skutečně zlomil jejího ducha a teď byla jen svou vlastní prázdnou skořápkou.

„Zabiju tě!“ zavrčel Killian. Zatlačil ji dál proti zdi a přimáčkl své tělo na její.

V jejích očích nebyl žádný strach, i když se snažila popadnout dech. Zdálo se, že Rania svou smrt přijala. Byla na to připravená už dávno. Bývaly přece časy, kdy se chtěla zabít sama.

„Posluž si, zabij mě.“

Rania zavřela oči, smrt by uvítala s otevřenou náručí.

Tato reakce však nebyla taková, jakou Killian chtěl, a navíc nebyl tak šílený, aby Raniu zabil přímo tam a tehdy.

Caden by ho zabil tím nejhorším možným způsobem a Killiana nezajímalo, jakou krutou metodu by pro něj použil, kdyby zabil oblíbenou hračku budoucího alfy.

Proto Killian Raniu místo toho odhodil stranou. Zaklel a zvedl ruku, aby jí vlepil facku, ale včas se zastavil. Kdyby ji uhodil, zanechalo by to stopu na její kůži, všichni by to věděli a Caden by zuřil, že se dotkl jeho děvky.

Nestálo to za to. Caden bude za necelé dvě hodiny alfou, nebylo moudré toho muže provokovat.

„Jdi do hajzlu!“ plivl Killian Ranie do tváře, než odešel. Potřeboval se připravit, než obřad začne, jinak by kvůli tomu jeho nevlastní otec dělal scény.

Rania na druhou stranu necítila žádnou úlevu, když ji Killian nechal žít. Tohle nebyl život, který chtěla.

Otřela si plivanec z tváře, šla se na toaletu umýt a pak vyšla ven, aby pokračovala v práci. Samozřejmě ji Rae drsně pokárala, ale potrestat ji nemohla, alespoň ne teď, dokud obřad neskončí.

„Tady! Zanes tohle pití do první řady betě Alaricovi,“ řekla Rae, ale pak svraštila obočí; až o vteřinu později si uvědomila, že ten beta je Raniin otec.

Nezdálo se vhodné ji posílat, ale nikdo jiný tam nebyl.

„Zanesu,“ řekla Rania stroze. O setkání s otcem nestála. Byl jako všichni ostatní lidé. Už pro ni nebyl nikým důležitým.

Naposledy spolu mluvili před pár měsíci, když byl Killian potrestán Cadenem, protože se ji pokusil políbit.

Alaric se jen zeptal, co se stalo, a to bylo vše. Žádné pokračování to nemělo; jestli Killiana potrestal nebo ne, to Raniu nezajímalo.

Mezitím obřad probíhal hladce, lidé jásali pro nového alfu a Caden se na ně všechny usmíval.

Veselá atmosféra však utichla téměř okamžitě, když se král postavil a vykročil k pódiu, kde se chystal legitimizovat Cadenův nárok jakožto nového alfy.

Právě v tu chvíli vstoupila Rania do hlavního sálu a ten neklidný pocit, který měla, zesílil. Čím blíže se dostávala k hlavnímu sálu, tím více jí srdce bušilo o hrudní koš.

Byla to směsice strachu a dychtivosti, která ji nutila jít o něco rychleji. Z nějakého důvodu potřebovala být v hlavním sále co nejdříve, jako by tam na ni někdo čekal.

Byl to zvláštní pocit, ale Rania nevěděla, jak ho slovy vyjádřit.

Čím blíže byla, tím více ji bolelo u srdce. Jako by po něčem toužila... po někom, a její dlouho očekávaná chvíle měla konečně skončit.

Rania běžela chodbou, ale brzy to přešlo v poloběh, a když dorazila k hlavnímu sálu, trhnutím otevřela dveře a s jistotou vstoupila dovnitř.

V místnosti bylo ticho, protože se všichni soustředili na krále.

Bylo tu asi tři sta významných lidí, seděli na svých místech čelem k vyvýšenému pódiu, kde král pronášel svou řeč.

Jeho hlas se rozléhal v obrovském prostoru hlavního sálu, křišťálově čistý, jako svěžest ranního vzduchu. Sluneční světlo dopadalo na jeho postavu od podlahy až ke stropnímu oknu a vrhalo dlouhý stín na bílou dlažbu.

A Raniiny oči na něj padly okamžitě; v okamžiku, kdy vstoupila do hlavního sálu, to byl on, kdo ji znervózňoval. Jeho pach ji zasáhl; byl slabý, protože v té místnosti byly stovky jiných pachů, ale bez stínu pochybností to byl on, kdo způsobil, že se Ranie rozbušilo srdce.

Když se jejich oči setkaly, Rania cítila, že celý její svět gravituje kolem něj. Nechtěla nic jiného než být s ním, dotýkat se ho, líbat ho. Ta touha jí způsobovala fyzickou bolest, bylo to ještě těžší popsat.

Král na druhé straně přerušil svou řeč. Jeho oči našly ty její, ale jeho výraz bylo těžké rozeznat. Nebezpečně přimhouřil oči a sledoval mladou ženu kráčející k němu, stojící mezi sedícím publikem.

V řadách sedadel propuklo hlasité mumlání a lapání po dechu, když lidé vykulili oči v úžasu, že vidí Raniu. Omegu. Z uniformy, kterou měla na sobě, to bylo naprosto zřejmé.

„Co tady dělá?!“ zasyčel Alaric jedovatě. Killian seděl s ním, spolu s jeho matkou a malou sestrou. Veškerá jejich pozornost se upírala na Raniu, která se pevným krokem blížila k pódiu.

„Zastavte ji,“ řekl Caden temně blízkému bojovníkovi. Ruce se mu mírně třásly. Ten výraz v její tváři znal. Už ho viděl a z toho vědomí mu bylo zle po celém těle.

V žádném případě. Tohle se nestane.

Cadena sevřel u srdce silný pocit, vědomí, že nad tím, co mu patří, se vznáší hrozba.