Lilac toho rána vypadala tak krásně, když stála vedle Luny Jasmine a Alfy Jamese u vstupní brány smečky Zlatý dráp.

Za nimi čekal dav lidí, vyhlížejících své vlastní rodinné příslušníky, kteří se připojili k válce proti lykanům, aby se vrátili domů.

„Už je vidím,“ vydechla Luna Jasmine a pevně stiskla Lilacinu ruku. Její oči byly plné slz štěstí, stejně jako ty Lilaciny. V její tváři se mísila nervozita s očekáváním.

Nemohla se dočkat, až uvidí svého druha.

Bylo to tak. Byla Aidenovou osudovou družkou. Byla hlavní postavou dnešní události a budoucí družkou příštího Alfy této smečky.

„Ano, také je vidím, matko,“ odpověděla Lilac a pevně stiskla ruku Luny Jasmine. Držely se jedna druhé pro oporu, zatímco jejich nitra zaplavovala úleva a štěstí.

Lilac byla sirotek, a tak když jí Luna Jasmine řekla, aby jí říkala ‚matko‘, byl to ten nejlepší okamžik jejího života. Předčil ho pouze moment, kdy poprvé potkala Aidena a oba si uvědomili, že jsou si souzeni.

„Tamhle! To je Aiden!“ Lilac ukázala prstem na dav, který se k nim vytrvale blížil. Jasné sluneční světlo v zádech jim vytvářelo pozadí a vrhalo před ně dlouhé stíny. Aiden vedl zhruba tisícovku válečníků.

Kdyby Lilac mohla, rozběhla by se k Aidenovi a pevně ho objala. Být odloučeni rok byla pro čerstvě nalezené druhy dlouhá doba, protože Aiden odešel na bojiště pouhé dva týdny poté, co se potkali.

Poté mohli komunikovat pouze prostřednictvím dopisů. Bylo to těžké, ale nakonec to zvládli, nebo si to alespoň Lilac myslela.

Nemohla však jednat impulzivně, protože kolem bylo příliš mnoho lidí a ona byla budoucí Lunou smečky, takže si musela pečlivě hlídat své chování.

Když se dlouhý průvod přiblížil a Aiden sesedl z koně, zamířil přímo ke svému otci, aby ohlásil, že splnil svou povinnost.

„Jsem na tebe tak pyšný,“ řekl Alfa James, když objímal svého syna, a dav jim hlasitě jásal; nedlouho poté se i ostatní začali vítat se svými rodinami.

„Matko,“ zavolal Aiden na svou matku a Luna Jasmine svého syna pevně objala. Rozplakala se a neustále opakovala, jak moc jí chyběl a jak je ráda, že ho znovu vidí.

Mezitím Lilac velmi nervózně čekala, až na ni přijde řada; cítila se přemožena vědomím, že už na něj nemusí čekat, ani na jeho dopisy, protože teď už byl tady. Její druh. Stráví spolu zbytek života, nebo si to alespoň myslela.

A když přišla řada na Lilac, šla k němu s otevřenou náručí, připravena svého druha obejmout, ale Aiden o krok ustoupil, aby se jí vyhnul, a odvrátil zrak.

Lilac zamrzla na místě, když viděla jeho reakci, paže jí klesly podél těla a musela vynaložit veškeré úsilí, aby se nerozplakala, když na ni Aiden jen ledabyle kývl, jako by se snažil nebrat její existenci na vědomí, což způsobilo, že se Lilacino srdce sevřelo.

Proč byl tak chladný a odtažitý, když se konečně znovu setkali?

„J-jsem tak šťastná, že tě vidím,“ řekla Lilac tichým hlasem a cítila se ztrapněně, když ustoupila zpět, aby se znovu postavila vedle Luny Jasmine. Nechtěla, aby viděli, jak je rozrušená, a mysleli si, že se snaží získat pozornost, když se jí nedostalo onoho zaslouženého vášnivého objetí od vlastního druha.

„Jsem rád, že jsem zpátky,“ řekl Aiden strohým tónem, ale jeho oči mírně potemněly, když se na kratičkou vteřinu podíval na Lilac. V jeho pohledu byla bolest a nepohodlí, než se otočil a vzal za ruku ženu, která zřejmě stála za ním, ne příliš daleko od nich.

Ta žena měla dlouhé zrzavé vlasy, které jí spadaly na záda, a modré oči; vypadala tak krásně a přitažlivě.

Lilac si jí až dosud nevšimla, protože se soustředila pouze na Aidena. A když on sám obrátil pozornost k této krásné ženě, její intuice si konečně uvědomila, že s celou touto situací je něco v nepořádku.

Srdce jí vynechalo úder, když sledovala, jak Aiden zesílil stisk ruky té ženy a propletl si s ní prsty.

„Otče, matko, tohle je ta žena, o které jsem se zmínil v dopise,“ řekl Aiden. Stále odmítal pohlédnout směrem k Lilac. Snažil se předstírat, že je jeho družka neviditelná, ale bylo docela jasně vidět, jak nepříjemná mu je Lilacina přítomnost.

Žena?

Lilac se snažila vzpomenout, kde se Aiden v jejich dopisech o této ženě zmínil, ale nic takového si nemohla vybavit.

„Kdo je to?“ Ta otázka sklouzla Lilac ze rtů dřív, než ji stihla zpracovat, a Luna Jasmine ji okamžitě chytila za ruku a smutně se na ni usmála.

„Pojďme se nejdřív vrátit do sídla smečky a promluvíme si o tom později, ano? Aiden musí být velmi unavený,“ řekla jí Luna Jasmine měkce svým mateřským tónem, což Lilac nedávalo jinou možnost než souhlasit.

Než odešli, Lilac se ohlédla přes rameno a uviděla, jak Aiden pod tvrdým pohledem svého otce zahanbeně klopí hlavu. Alfa James vypadal tak rozzlobeně, jeho hrdý výraz byl dávno ten tam.

„O co tu jde?“ zeptala se Lilac Luny Jasmine. Zdálo se, že před ní něco tají, a ona nemohla pochopit, proč Aiden drží za ruku jinou ženu a odmítá se k ní znát. „Matko, kdo je ta žena?“

Luna Jasmine zavrtěla hlavou, zatímco vedla Lilac zpět do sídla smečky, kde hodlali uspořádat uvítací oslavu pro všechny válečníky, kterým se podařilo bezpečně vrátit po dlouhé válce, a zítra měli uspořádat pohřeb pro mrtvé.

„Promluvíme si o tom později.“ Luna Jasmine stále opakovala to samé.