Lilac už nedokázala dál sedět v klidu, ani si užívat oslavu, když se jí Aiden vyhýbal jako moru. Vymýšlel si ty nejbizarnější výmluvy, jen aby s ní nemusel být o samotě, a ignoroval všechny její otázky o tom, proč se od ní odtahuje.

Od chvíle, kdy se vrátil do smečky, se od něj nedočkala žádného objetí, polibku, a dokonce ani sebemenšího vysvětlení jeho chování. Lilac mu nemohla ani pořádně pogratulovat a říct mu, jak je šťastná, že ho vidí zpátky.

Nemohla se dožadovat jeho pozornosti, protože tu na hlavním nádvoří byli obklopeni tolika lidmi, zatímco ta žena, která dnes ráno přijela s Aidenem, pobývala v jeho ložnici. Co to mělo znamenat? Luna Jasmine a Alfa James jí nic neřekli, jen zopakovali: promluvíme si o tom po oslavě.

Možná za to mohla její paranoidní část já, ale neustále měla pocit, že se na ni ostatní válečníci, kteří byli ve válce s Aidenem, dívají s lítostí.

A po dlouhých hodinách trýznivého čekání, kdy se Lilac téměř proměnila v klubko napjatých emocí, se konečně společně posadili v pracovně Alfy.

Lilac seděla vedle Luny Jasmine. Ta ji pevně držela za ruku a oči se jí plnily neprolitými slzami. Proč plakala?

„Co se tady děje? Co víte a já ne? Kdo je ta žena?“ Všechny Lilaciny otázky narážely na ticho.

„Počkejme, až přijde Aiden, všechno vysvětlí,“ řekl nakonec Alfa James. Jelikož se Lilac nemohla vzepřít Alfovi, přestala se ptát.

Čekali v tichosti dalších patnáct minut, dokud do pracovny nevstoupil Aiden s ‚ní‘, tou ženou z dnešního rána. Kráčeli spolu a ten pohled byl pro Lilac nepříjemný. Cítila zlou předtuchu ohledně toho, co se stane, ale stále to odmítala přijmout.

Nebylo možné, aby jí Aiden udělal něco takového. Byli si souzeni, byli předurčeni být spolu. Musí v tom být nějaké nedorozumění.

A pak se posadil vedle té ženy a stále se snažil vyhnout se pohledu do jejích očí. Jak mohl tento muž bez strachu útočit na nepřítele, ale nedokázal najít odvahu se na ni podívat?

„Matko, otče,“ promluvil Aiden, když si odkašlal. Vypadal tak nervózně, jak spínal ruce k sobě. Jeho zvyk. „Ta žena, o které jsem se zmínil v dopise, Ruby.“ Pohlédl na ženu, která seděla po jeho boku, a znovu si odkašlal. „Vezmu si ji za svou zvolenou družku.“

Nedostalo se ani jediného uznání Lilac, která tam seděla jako oněmělá, zatímco ji Luna Jasmine stále držela za ruce, jako by se ji snažila udržet pohromadě před tím, co měla uslyšet.

„A co já?“ zeptala se Lilac. „Co pro tebe teď znamenám? Proč mi to děláš? Kdo je ta holka?“ Lilac si nemohla pomoci a vychrlila všechny otázky, které se jí rojily v hlavě. Tělo se jí třáslo, když se před jejíma očima stávala skutečností ta nejhorší možná varianta.

Aiden se zhluboka nadechl, než zvedl hlavu a podíval se Lilac do očí poprvé od svého návratu. Neviděla však nic než muže, který se topil ve vlastní vině a hanbě a snažil se najít ospravedlnění pro své činy.

„Co se tady vlastně děje?“ zeptala se Lilac znovu, ale ozvěna jejího hlasu zněla v té místnosti tak prázdně a beznadějně.

Aidenův stisk druhé ruky zesílil, jak se snažil najít odvahu jí to říct, ale ta dívka jménem Ruby nakonec promluvila dřív, než stihl cokoliv vysvětlit.

„Ty musíš být Lilac,“ řekla Ruby. „Je mi líto, že to pro tebe dopadlo takhle, nechtěli jsme, aby se to stalo, ale Aiden teď musí vykročit a přijmout zodpovědnost.“

„Jakou zodpovědnost myslíš?“ Lilac cítila, jak ruka Luny Jasmine zesílila stisk a začala tiše vzlykat; v tu chvíli věděla, že se její nejhorší noční můra naplnila.

Aiden stiskl rty do tenké linky a znovu se vyhnul jejímu pohledu, takže to byla ta dívka, kdo za něj mluvil.

„Čekám s Alfou jeho první dítě,“ řekla Ruby. „Omlouvám se, že se o tom musíš dozvědět takhle.“ Omluvila se jí, ale neznělo to, že by jí to vůbec bylo líto.

Instinktivně Lilac stočila zrak k jejímu břichu. Ještě nebylo nic vidět, takže byla pravděpodobně v raném stádiu těhotenství. Znamenalo to, že s ní spal, zatímco psal ty sladké milostné dopisy Lilac, ve kterých jí tvrdil, jak moc ji miluje a jak se nemůže dočkat dne jejich shledání.

Lilac už to nemohla vydržet. Nechtěla se před těmito lidmi zhroutit. Byli tak opovrženíhodní a ještě víc...

„Jak dlouho o tom víte?“ Tentokrát se Lilac zeptala Alfy Jamese a Luny Jasmine, která teď plakala.

„Dva měsíce,“ odpověděl Alfa James.

Takže to před ní tajili už dva měsíce a předstírali, že se nic neděje?

Lilac to už nemohla déle snášet, setřásla ruce Luny Jasmine a vstala. Nic neřekla, když se hnala ke dveřím, ale slyšela Aidena volat její jméno, když se pustil za ní.

„Lilac!“ Aiden ji dohonil na chodbě a otočil ji čelem k sobě. „Nebuď taková, můžeme si o tom promluvit.“

„O čem ještě chceš mluvit?!“ Opravdu mu chtěla jednu vrazit, tak silně, jak jen to šlo. „Ty jsi přivedl do jiného stavu jinou ženu!“

„To je chyba! Nebyla jsi tam a já byl osamělý!“ zvýšil Aiden hlas také.

Lilac naopak nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Tohle byla ta nejlepší výmluva, kterou jí mohl dát? „Čekal jsi snad, že půjdu do první linie, abych ti zahřívala postel?“