Christian se podíval na svou nejlepší kamarádku Isobel a pozoroval, jak vede rozhovor s Marcem a Johnnym. Ostatním připadala Isobel téměř dokonalá; byla krásná na pohled, chytrá, vzdělaná, laskavá a Christian s tím nemohl nesouhlasit.

V minulosti Francesca vždy otevřeně mluvila o tom, jak dokonalá by Isobel pro Christiana byla. Zdálo se, že Isobel to tolik nevadí, ale Christianovi byly tyto poznámky nepříjemné. Nebyla to jen Francesca, ale velká většina lidí, kdo si myslel to samé, jenže pro Christiana to nepřicházelo v úvahu. Kdokoli, jen ne Isobel.

Neměl ji rád tímto způsobem a ignoroval zamilovanost, kterou k němu chovala, ačkoli se cítil špatně, protože prahla po jeho pozornosti a on toho využíval. Jasně jí dal najevo, že nehledá vztah, ale Isobel to bylo jedno a dál bojovala o jeho pozornost v naději, že nakonec změní názor.

„Chrisi, co si o tom myslíš ty?“ zeptal se ho Marc. Christian, který konverzaci nevěnoval žádnou pozornost, zamrkal a pokrčil rameny. „Zase melou o těch svých anime věcech,“ zívl vyčerpaně Johnny.

Marc byl Christianův bodyguard, takže být v Christianově blízkosti bylo jeho prací – ale u Johnnyho to bylo jiné. Johnny byl Christianův nejoblíbenější bratranec a pravděpodobně ten nejrozumnější z nich. Byli stejně staří a měli k sobě blízko už od plenek. „Můj názor na to je stejný jako Johnnyho zívnutí, je mi to fuk,“ pronesl Christian, zatímco na něj Isobel zírala se zklamaným výrazem ve tváři.

„Zatímco ty budeš přemýšlet o svých činech a o tom, jak mě neustále zraňují, já se půjdu podívat, jestli nemůžu pomoct Emmanuelle.“ Isobel si odfrkla, zvedla se z pohovky a vyřítila se pryč.

„Jsem si docela jistý, že to mělo dvojsmysl,“ zasmál se Marc. Christian nebyl hloupý a cítil to také, ale nemohl s tím nic dělat; nebyla to jeho chyba, že jeho přátelé mluvili o tématech, která ho nezajímala, nebo že se Isobel nechala sebou využívat.

Jeho myšlenky přerušilo upozornění na telefonu. Lucio se měl vracet a jako vždy musel mít o všem přehled.

Byly chvíle, kdy Lucio ani nevěděl, proč nechal vedení na Christianovi, ale neměl na vybranou. Christian byl tou nejlepší volbou a dobrým vůdcem, ale co bylo nejdůležitější, netoužil převzít rodinný byznys, což byl přesně ten důvod, proč byli jeho dědeček i Lucio přesvědčeni, že je tím nejlepším kandidátem.

Lucio Lamberti, který naneštěstí přišel kvůli tomuto životu o nejstaršího bratra, zažil, jak tento byznys dokáže zpřetrhat rodinná pouta, a nechtěl, aby se totéž stalo jeho synům.

‚Zítra ráno budu zpátky, doufám, že s obchody šlo všechno dobře a že jsou všechna děvčata zdravá!‘ četl Christian a nevěděl, jak odpovědět. Všechno šlo z kopce, když se jeho starý otec naučil posílat smsky. Věděl, že zmínkou o všech děvčatech myslel táta jednu konkrétní, a to Serenu, která byla nemocná, jak jen to šlo.

Nevěděl a bylo mu jedno, proč se Lucio o tu dívku začal zajímat, a usoudil, že to bylo kvůli tomu, jak moc se lišila od všech ostatních, ale už dříve viděl svého otce rozzlobeného a byl si vědom, že Lucio je muž, kterému se nechcete postavit do cesty. ‚Šťastný let,‘ odepsal Christian.

„Marcu, víš kdo je Serena, že?“ zeptal se Christian svého přítele, který okamžitě přikývl. „Ano, Veverka. Ta holka, co vylila šampaňské na Vincenza a na jednu z tvých šťastných známostí na jednu noc,“ poznamenal Marc.

„Ano, ona,“ potvrdil Christian a poslední poznámku zcela přešel. Byla koneckonců jednou z mnoha a ničím výjimečná.

„Potřebuju, abys na ni dohlížel, dokud se neuzdraví. Potřebuju, abys ji sledoval, kamkoli půjde, a ujistil se, že se někde neskácí k zemi,“ nařídil mu Christian.

„Je nějaký důvod, proč jí strýc věnuje takovou zvláštní péči? Protože kdykoli máme porady, zmiňuje její jméno docela často, ne?“ zeptal se Johnny, který se snažil konverzaci sledovat, jak nejlépe uměl. „Nevím a je mi to jedno, jen ho nechci naštvat,“ vysvětlil Christian a podíval se na Marca. „Postarám se o to,“ řekl Marc.

Christian se cítil špatně, že musí pracovat ve stavu, v jakém byla, ale věděl, že některá děvčata si nemohou dovolit přijít o spropitné, zvlášť když mají účty k placení. Kdyby mohl, Christian by dívkám v nouzi prostě dal šek, ale byl si dobře vědom, že by to mohlo zranit jejich hrdost, zvláště kdyby to přišlo od něj.

Cítil se hrozně, kdykoli procházel chodbami a všímal si, jak lidé přestávají dělat to, co zrovna dělali, jen proto, že se ho báli. Nechtěl, aby se ho báli, pokud to nebylo nutné, ale věděl, že si nemůže pomoct; byl si vědom své složité a nepochopené povahy, ale nedalo se s tím nic dělat. Tak byl vychován a tohle ho Lucio naučil. Neboj se ostatních, ať se oni bojí tebe.

Christian se nebál nikoho kromě svých rodičů. Bál se otce pro moc, kterou měl, a bál se matky pro její nevítané komentáře. Ať už šlo o to, jaký druh kolínské má na sobě nebo jaký oblek nosí, Francesca Lamberti vždy číhala na cokoli, co by mohla neschválit. Málokdy ho pochválila, ledaže by se chtěla před svými přítelkyněmi vytahovat, jak pohledné a úspěšné jsou všechny její děti.

Nejstarší, Gio, měl dvacet sedm let a mnozí se ho obávali. Byl ženatý a měl dvě dcery. Navzdory své drsné povaze byl spolehlivý a odhodlaný postarat se o všechny.

Enzovi bylo dvacet pět, byl to potížista a milovník žen, ale dokázal být i vážný a rozhodně to nebyl někdo, s kým byste mohli zametat.

A nakonec tu byla dvojčata, Stella a Mia. Bylo jim devatenáct a byly stejně jako Christian velmi tvrdohlavé, ale také nesmírně moudré a obě studovaly na vysoké škole.

Když Christian dokončil univerzitu a získal titul z obchodu, neměl čas na odpočinek a okamžitě se od něj očekávalo, že převezme otcův podnik. Tak to zvolily všechny ostatní rodiny a především to tak rozhodli jeho otec a dědeček. Až nastane ten správný čas, všechno připadne Christianovi.

Christianovi to nevadilo a byl na to připraven. Od útlého věku zažíval, jak ho Lucio bral spolu s bratry na důležité schůzky a ukazoval jim odvrácenou stranu tohoto byznysu. Lucio naučil své syny vše, co ho kdysi naučil jeho otec. Připravil je na to, co musí udělat, aby udrželi podnik naživu, jak přimět ostatní, aby se jich báli, jak držet zbraň, jak dát ránu a dokonce i jak se někoho zbavit. Rodina je na prvním místě, lítost a slzy patří do polštáře, byla slova, která pronášel, když jim poté utíral slzy.

„Půjdu zkontrolovat Isobel, myslím, že jsi opravdu zranil její city. Nejsem zvyklý, že je tak tichá,“ oznámil Marc a zamířil do kuchyně. „Takže,“ usmál se Johnny.

„Pojedeš příští měsíc na výroční rodinný sraz?“

Jako každý rok pořádala Francesca Lamberti velké rodinné setkání. Měla to být událost, kde by rodina mohla probrat novinky, ale pro Francescu to byl také způsob, jak se vytahovat svým okouzlujícím životem a Luciem.

Francesca a Lucio se seznámili po staru. Jejich rodiče domluvili schůzku i jejich sňatek, ale naštěstí pro obě strany spolu dokázali vyjít.

„Nevím, uvidím, jestli to stihnu,“ pokrčil Christian rameny, protože neměl na rodinný sraz náladu. Neviděl smysl v tom tam chodit, vzhledem k tomu, že ty samé otázky slýchal každý rok.

„Bojíš se, že se tě děda s babičkou budou zase ptát na vnoučata?“ zasmál se Johnny, jako by četl bratrancovy myšlenky. Christian byl otrávený a obrátil oči v sloup.

Pokud byl někdo známý tím, že klade nepříjemné otázky, byli by to jeho prarodiče, Francesco a Maria. Oba je miloval, zvláště svého dědečka, který v průběhu let ztratil svou chladnou pověst a proměnil se v laskavého rodinného muže, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že Christian nebyl připraven na jejich každoroční výslech.

„Prostě se mi tam nechce,“ řekl Christian, aby se bratrance zbavil, ale věděl, že je to marné, a Johnny, který mu to nebaštil, to věděl taky. Uchechtl se a položil Christianovi ruku na rameno. „Tobě se tam nechce?“ napodobil ho Johnny.

I když Christian nedokázal ocenit lidi, kteří k němu byli neuctiví, svým způsobem to uklidňovalo jeho srdce. Bylo příjemné být obklopen lidmi, kteří se k němu nechovali jinak kvůli jeho postavení. Měl úzký, malý okruh skutečných přátel a vážil si jich za to, že ho brali jako lidskou bytost namísto produktu.

„Prostě na ten sraz jeď,“ naléhal Johnny. „Nezapomeň, že děda s babičkou už mají na kahánku.“ Vydal ze sebe smích. Nemělo to být vtipné, ale Johnnymu, který se vlastním vtipům smál až příliš často, to vtipné připadalo. „Vždycky si můžeš najít náhodnou holku, oženit se, stát se tátou... to by ti dali na chvíli pokoj.“

„Neplánuju se ženit a taky neplánuju stát se tátou, takže neplánuju ukazovat svůj obličej na tom srazu.“