Po několika hodinách emoční otupělosti jsem se rozhodla zavolat lékaři a objednala se na ten samý den.

Udělat si další těhotenský test, abych si těhotenství potvrdila, byla asi jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy musela udělat.

Slyšet, že dítě je velké jako borůvka, byl pro mě dostatečný důvod k tomu, abych doktora po celou dobu prvního ultrazvuku ignorovala. O tomhle okamžiku jsem dříve snila a čekala jsem, že to bude trochu jiné, ale byl to naprostý opak. Byla jsem zničená.

Nevěděla jsem, jak si říct o doporučení na potratovou kliniku, ale zvládla jsem to. Když to dítě odstraním teď, nepřilnu příliš k myšlence, že ve mně něco žije. Že ne?

Ano, přesně to jsem měla v úmyslu. Budu žít svůj život a půjdu dál, jako by se nic nestalo, a až se dítěte zbavím, všechno se vrátí do normálu; nebude důvod se stresovat, a proto jsem se rozhodla jít do práce jako obvykle.

Nechtěla jsem jít na potrat. To, co jsem si skutečně přála, bylo vychovat své dítě a mít něco, co by bylo jen moje, co bych mohla milovat a hýčkat.

Přestože to nebylo poprvé, představa, že se svlékám, zatímco ve mně žije malý človíček, se mi hnusila a rozhodně to nebylo nic, o co bych stála. „Enzo,“ zavolala jsem, než stihl zavřít dveře své kanceláře. Otočil se se svraštělým obočím a širokým úsměvem na tváři. Asi byl rád, že jsem ho oslovila já – poprvé za ten půlrok, co jsem tu pracovala – a že to pro jednou nebylo naopak. „Myslíš, že bys mě dnes večer mohl napsat na službu za bar?“

Enzo mě zavedl do své kanceláře a zavřel dveře. Zopakoval stejnou rutinu jako včera a přitiskl mi ruku na čelo, jako by se snažil něco najít. „Jsi zase nemocná?“

„Ne, teda ano, možná trochu, ale pracovat můžu... jen ne tancovat.“ Lhala jsem mu do očí. Nebyla to tak docela lež, ale k pravdě to mělo daleko. Enzo popadl rozpis směn, projel ho, pak ho zavřel a hodil na stůl.

„Víš ty co, promluvím s bratrem, běž napřed.“ Usmál se, zatímco mě zaplavil pocit viny. S Giem byla těžká domluva a byl extrémně přísný, proto jsem šla nejdřív za Enzem.

„Jsi si jistý? Protože jestli to nejde, tak mi to nevadí,“ zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila chovat mile a doufala, že má slova bude ignorovat, což naštěstí udělal. „Ano, běž, to je v pořádku.“

Nebylo třeba to zmiňovat potřetí, protože jsem jeho slova už vzala na vědomí a otočila se k odchodu, ale než jsem to stihla, narazila jsem do hrudi tvrdé jako kámen a přesně jsem věděla, komu patří. „Je tohle nějaký tvůj zvyk?“ ozval se Christian, když mě odstrčil zpátky.

„M-moc se omlouvám,“ vykoktala jsem a jako obvykle sklonila hlavu. „Když už jsi tady, Veverka jde dneska za bar, je pořád nemocná,“ řekl Enzo Christianovi. Pro Enza to musela být úleva, protože to znamenalo, že se nemusel ptát Gia – ale když jsem viděla před sebou Christiana, cítila jsem se ještě hůř. „Podívej se na mě,“ promluvil tím stejným panovačným tónem jako vždycky a donutil mě k němu vzhlédnout.

Prohlížel si mě a obcházel kolem mě v kruhu, zatímco já se snažila zachovat klid. „Pořád vypadáš na hovno,“ usoudil Christian. Ano, vypadám, a je to proto, že čekám tvé dítě.

„Takže je to v pořádku?“ ujišťoval se Enzo. Občas mě překvapovalo, jak respektoval Christiana; byl starší než on, ale pravidla byla jasná, jak je určil Lucio. Christian tomu velí, pak Gio a nakonec Enzo.

„Klidně nech holky tancovat kolem táboráku, je mi to fuk, dělej si, co chceš.“ Pokrčil rameny a vrazil Enzovi do ruky složku. Zněl tak lhostejně. Tohle řekne, až mu povím, že jsem těhotná? Ty a dítě můžete tancovat kolem táboráku.

„Přišel jsem ti jen dát tu složku,“ řekl Christian bratrovi a pak mi jemně položil ruku na záda. Na vteřinu jsem ztuhla a podívala se na něj, zmatená tím, co dělá. „Zavedu tě k baru, pojď,“ řekl k mému překvapení.

Neodmítla jsem, ani ho neodstrčila, prostě jsem šla s ním, když mě vedl chodbou, která ústila do klubu. Mnoho dívek po mně házelo nevraživé pohledy a nemohly odtrhnout oči od jeho ruky, kterou měl stále na mých zádech. Co by mi asi udělaly, kdyby zjistily, že nosím jeho dítě?

Klub byl ještě zavřený, což znamenalo, že i všechny dívky, které už byly v salonku, se otočily, aby mě sjely pohledem. V normální den by mi to nevadilo, protože jsem věděla, že Luna a Faith by mě ochránily, ale dnes měly volno, takže jsem v tom byla úplně sama.

„Anthony!“ zavolal Christian a otevřel dveře do velké kuchyně. Byla jsem tam jen jednou, a to když jsem teprve začínala. Pamatuji si to jako včera a nemohla jsem zapomenout, jak mě Lucio odtáhl pryč, protože si myslel, že se na tuhle práci budu hodit víc. Striptýz vynášel lépe, takže v té době to pro mě nepřipadalo v úvahu.

Ve chvíli, kdy Christian vešel, všichni zaměstnanci nechali práce a perfektně se seřadili jako poslušní psi. „Hej, co tady děláte?“ zeptal se ho chlapík, který se vynořil zpoza zdi, a přitom si mě pomalu prohlížel.

„Tohle je Serena, bude tu dočasně vypomáhat. Dobře se o ni postarejte, nenechte ji mýt nádobí, nedávejte jí žádné těžké úkoly a buďte milí. Jestli uslyším jedinou stížnost, máte padáka!“ oznámil Christian. Všichni sborově přikývli a rychle odešli zpátky k práci, zatímco Anthony zůstal stát přede mnou.

Dočasně. Zeptala jsem se, jestli bych tu mohla pracovat jen dnes, protože jsem se bála, abych to nepřehnala, ale on to teď dělal za mě. Nejvíc se mi líbilo, že mě oslovil jménem. Kromě Lucia to bylo něco, co se nestávalo moc často. Na té „veverce“ mi něco vadilo.

„Tak se znovu potkáváme.“ Anthony se usmál a podal mi ruku. „Neboj, dobře se o ni postarám.“

„To bych ti radil,“ řekl Christian, než se otočil a položil mi obě ruce na ramena. „Ty moc neposloucháš, co? Říkal jsem ti, abys zůstala doma,“ promluvil podrážděným tónem. Držela jsem jazyk za zuby a zírala na něj, zatímco Christian, který si uvědomil, že se odpovědi nedočká, sundal ruce a odešel.

„Tak, ukážu ti, co můžeš dělat.“ Anthony sepjal ruce a začal mi dávat instrukce. Jediné, co jsem ten večer musela dělat, bylo krájet citrony a nějaké další ovoce, což nebylo nic zvláštního a byla to hrozná nuda, ale aspoň jsem dostala zaplaceno. Možná nedostanu takové spropitné, na jaké jsem byla zvyklá, ale aspoň budu schopná zaplatit nájem.

Uběhla už docela dlouhá doba a ruce mi začínaly dřevěnět, ale stěžovat si bylo to poslední, co jsem mohla dělat. Neměla jsem tu ani být, takže jsem neměla právo si stěžovat.

„Veverko, máš padla!“ zavolal Anthony. Byla jsem v šoku a upustila nůž, abych se mohla otočit. „Padla? Mám ještě minimálně tři hodiny do konce směny.“

„Příkaz šéfa.“ Anthony pokrčil rameny. Rozpačitě jsem mu kývla, než jsem si posbírala věci a zamířila k zadnímu východu. Předčasný odchod mi zrovna nehrál do karet vzhledem k uberu, který jsem měla objednaný. Možná bych to měla překousnout a vzít si příště auto.

Zamířila jsem do garáže a zrovna jsem si chtěla objednat další jízdu.

„Sereno?“ ozval se hlas. Otočila jsem se a podívala se na muže, který stál u auta, než jsem o krok couvla. Byla tma, ale nebylo těžké ho poznat. Byl to řidič bratrů Lambertiových, ale jak znal mé jméno?

„Ano?“

„Šéf mi řekl, abych se ujistil, že se dostanete bezpečně domů, pojďme.“ Řekl a otevřel dveře. Odvoz domů zadarmo a nutnost neplatit za uber bylo něco, co mi nemusel říkat dvakrát, takže jsem se na nic neptala a nastoupila.

Ale proč?

Proč se o mě Christian tak dobře staral?

Podívala jsem se na své ploché břicho a přemýšlela, jaký by mohl být život. Odhadla jsem ho špatně? Kdybych mu řekla pravdu, přijal by zodpovědnost a pomohl mi vychovat naše dítě?

Ne, samozřejmě že ne.

Už mi řekl, že mu Lucio nařídil, aby na mě dohlédl. Už mi řekl, že mu záleží na blahu všech jeho zaměstnanců a já rozhodně nebyla žádný zvláštní případ. Nebyla šance, že by nakonec přijal mě nebo dítě. Pocházel z bohaté rodiny s vazbami na mafii a někdo jako já do toho obrazu rozhodně nezapadal, a kromě toho bych se ani necítila bezpečně, kdybych přivedla dítě do takového života. Rozhodla jsem se ty bláznivé myšlenky pustit z hlavy, protože správné by bylo to ignorovat. Ti lidé byli nebezpeční, nechtěla jsem se s nimi zaplést příliš a tohle nebyla pohádka.

Co když si dítě nechám, jen aby mě Christian donutil se ho vzdát? Rozkazovat lidem pro něj nebylo nic nového.

Vyhrála bych vůbec takový soudní spor?

Pocítila jsem lehkou závrať a zavřela oči. „Jste v pořádku, slečno?“ promluvil muž za volantem. Kývla jsem a odbyla ho. „Ano.“

Byla jsem v práci jen pár hodin, ale měla jsem chuť to vzdát. Nebylo to jen prací, ale i hudbou a osvětlením. Bylo toho na mě moc. I kdybych si to dítě měla nechat, musela bych si najít jinou práci a musela bych to udělat co nejdříve.

Jestli si tohle dítě nechám, dám mu život, jaký si zaslouží, s tátou nebo bez něj.

Jestli si tohle dítě nechám, zvládnu to sama, aby mi ho nikdo nemohl ukrást...